Nyní, kvůli čištění nádrže, voda klesla. Na kótu 219 metrů nad mořem. Historické minimum. "Ale chtělo by to ještě tak dva, tři, čtyři metry. Teď je na suchu tak jedna třetina vesnice. Kaplička, škola i Řezníčkův mlýn, to všechno bylo ještě níž," ukazuje rodák ze zatopených Kníniček do středu vodní plochy.
Jak kráčí mezi sutí cihel a tašek, vzpomíná na ty, kteří tady bydleli. "Tak tady jsem teď v naší kuchyni, obýváku, ložnici, všechno bylo v jedné místnosti. Bydleli jsme u Jelínků, to byli sedláci. Pan Jelínek mě za korunu stříhal dohola. A tady bydleli Ondrovi, Havlíčkovi, Juránkovi, Vrzalovi," vyjmenovává Ondra a ukazuje na svah pokrytý bahnem, ve kterém se rýsují nízké kamenné zídky, zbytky zdí.
Mezi nimi vyvrácené kořeny stromů. "No ano, tady byly zahrady. A zde bydleli Novotní," roztáhne se tvář muže v blaženém úsměvu. "Pan Novotný měl včely. Vždycky když stáčel, dostali jsme na talíř plástve medu," usmívá se.
Stojíme za hrází, asi v úrovni hospody U Lva, kousek pod opuštěnou garáží na motorové čluny. Kolem ní vedla cesta z Bítýšky do Bystrce. Většina ještě dnes zatopeného území se před rokem 1939 obdělávala. Povodně, které přicházely s železnou pravidelností, když začal tát sníh na Vysočině, spláchly většinou právě pole.
Kráčíme směrem k Sokoláku podél břehu a nacházíme kamenné okruží. "V Kníničkách byly dvě studny a tohle je jedna z nich, patřila Blažeji Jelínkovi. Až sem jsme chodili pro vodu," říká Ondra. Bláto je pokryté cihlami, které při nárazu zvoní a nesou značku Kohnovy cihelny.
Mezi nimi se válí tuba od Thymolinu, proslulé zubní pasty. "To za nás ještě nebylo. My si čistili zuby vodou se solí. Zuby vyčistí a vybělí," odpoví pamětník reklamním sloganem na speciální sůl.
Scházíme z mírně svažité stráně, objevují se kontury ulice. Uprostřed je bahno, ale na okrajích písek. A z něj se zvedají víc než metr vysoké zídky z cihel i kamenů.
Některé jsou ještě pokryté cementem. "To bych nevěřil, že to vydrží tolik let. Mráz i vlny. A tady i vepřovice, hliněné cihly," překvapeně říká Ondra.
Pod vodou je fotbalové hřiště i hájenka
Zlomený v půli a zanořený do bahna je zde i kamenný žlab, ze kterého kdysi pili koně. Rozlehlý prostor, čistý a nepokrytý zlomky tašek a kusů cihel, je zřejmě napůl do vody zanořená kníničská náves. Pod ní dole stála kaplička, u níž se asi 550 obyvatel Kníniček scházívalo o svátcích, pohřbech i svatbách.
Ani ta nápor přehrady nevydržela, jsou z ní jen základy pod vodou. "A tam dole bylo fotbalové hřiště, tam se říkalo Na Kaňavé," ukazuje Ondra.
To už jsme pod Sokolákem. "A támhle byla hájovna U Tanečků, kolem jsme chodívali vždy, když jsme před prázdninami se školou šli na výlet na hrad Veveří. Museli jsme hajnému zpívat Okolo Frýdku, protože on byl odtamtud," směje se Josef Ondra.
Kníničky na stráni nad řekou Svratkou byly vesnička o sto sedmi číslech. Lidi v okolí řeky každoročně sužovaly povodně. I proto, když se rozhodlo o stavbě vodního díla, nikdo se proti tomu nebouřil. V roce 1936 se začali lidé stěhovat, většina z nich do nových Kníniček. Domky částečně rozebrali a cihly použili na stavbu nových. V roce 1939 se nad tím, co z opuštěné vesnice zbylo, zavřela voda.
