Toto pondělí mu v Matici moravské vyšla kniha kulturně-historických prací z 80. a 90. let Myšlení a obraz v dějinách kultury.
Zabýváte se otázkou koexistence a tolerance v českých dějinách. Vyřešili jsme už tyto problémy, nebo se dnes spíše aktualizují?
Zabýval jsem se dobou 15. až 17. století, tedy obdobím reformace, protireformace a náboženských válek, kdy byly problémy náboženské koexistence a tolerance velmi aktuální. A Češi se stali snad prvními v Evropě, kteří prosadili náboženskou koexistenci husitů a katolíků v jedné zemi. Navíc ji zaručovali zemským právem, to znamená ústavně. Dosud to není ani v Evropě, ani u nás patřičně doceněno. Tady se vždy oceňoval a učil spíš boj za pravou víru, to jest moji víru, nikoliv náboženský kompromis. Přitom český náboženský kompromis je výsledkem náboženských válek včetně poznání, že k ničemu nevedou a že jsme přece jen všichni křesťané. V Čechách a na Moravě kdysi v jedné zemi a v jednom městě žili téměř tři století vedle sebe husité, čeští bratří, katolíci i židé. A také Češi, Moravané a Němci. To má daleko větší hodnotu než všechna slavná vojenská vítězství dohromady. Pak přišla Bílá hora a vše skončilo dočasným vítězstvím habsburského katolického absolutismu. Náboženskou toleranci prosadilo pak v Evropě osvícenství. Koexistence a tolerance je zkrátka odkaz moderních evropských dějin.
Josef Válkahistorik Profesor českých dějin Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Josef Válka se narodil 13. července 1929 v Borači-Podolí. |
Tato otázka je věčná, dnes navíc zaktualizovaná hospodářskou i politickou krizí. Okamžitě se oživily vzpomínky na velkou hospodářskou krizi roku 1929, která měla katastrofální průběh v Americe i Evropě a v Německu vynesla k moci Hitlera. Až přišla druhá světová válka. Ve velkých diskusích o současné krizi mají historikové silné slovo, zatímco ekonomové, kteří nás ještě včera ubezpečovali, že k žádné krizi nemůže dojít, utrpěli blamáž. Řekl bych, že se zde určité poučení z dějin projevuje právě dnešní diskusí o krizi. Kdy hledáme politické i ekonomické cesty, jak zabránit hrozící katastrofě. Protože přestáváme věřit, že si trh, globalizace či banky vyřeší všechno samy. A sílí i přesvědčení, že není možno dále prohlubovat sociální propast mezi chudými a bohatými. Vynořila se znovu otázka předčasně pohřbívaného státu, který dnes najednou kdekdo žádá o pomoc. Objevují se nové solidarity a snahy o nové kompromisy, o nový světový pořádek. Zkoušejí se různé experimenty, snaha řešit krizi aktivní politikou, i když zatím nevíme, jakým směrem se vlastně historické procesy ubírají.
U nás se kromě krize vyrovnáváme i s dědictvím totalitních režimů dvacátého století, nacismu a komunismu, s nimiž máte osobní zkušenost. Má v tomto směru práce historiků nějaké výsledky? A netrvá nám to vyrovnání s minulostí příliš dlouho?
Spíš bych řekl, že seriózní vyrovnání s minulostí ještě nezačalo. Navíc se obávám, že žádná velká otevřená a svobodná diskuse o tragických dějinách dvacátého století, jako kdysi vNěmecku a dnes i v Polsku či Rusku, u nás neproběhla a neproběhne. Zatímco tam intenzivně bádají a velmi otevřeně i ostře diskutují Jaruzelski i Walesa, biskupové i Michnik, a Rusové se snaží znovu vytvořit přijatelný obraz svých moderních dějin, u nás se stále k minulosti nestavíme s jistou spravedlností i objektivitou. Zatím nedokážeme nevytrhávat věci z historických souvislostí či dobových možností a nezamlčovat evidentní fakta. S minulostí jsme se dokázali vyrovnat jenom prakticky: v listopadu 1989 jsme změnili ústavu, odstranili článek o vedoucí úloze strany a provedli svobodné volby. Prostě jsme zavedli podmínky demokracie, k čemuž jsme měli příznivější prostředí než kdekoliv jinde, neboť naše ústavní, liberální, sociální a demokratická tradice sahá hluboko do devatenáctého století. Neměli jsme jen první republiku. Změnu politického režimu jsme provedli velmi civilizovaně. V duchu dobrých českých tradic, řekl bych. U jednání byly ovšem obě strany, jak Havel, tak Adamec, a vše se provedlo legálně, i když za silného tlaku lidu v ulicích. Pak teprve nastaly potíže, a to právě s historií.
Potíže s naší minulostí nebo s historiky?
Naše hlavní potíž ve vztahu k minulosti spočívá v jejím umělém prodlužování. Ještě jsme nepřestřihli pupeční šňůru k totalitní minulosti. Hlavně v mediální oblasti, nikoliv v profesionální akademické nebo školní historiografii. Naši historici píší seriózní studie, ale do povědomí vejde hlavně to, co odvysílá televize, která dnes vytváří nejen politické, ale i historické povědomí, dokonce veřejné mínění. V médiích, která pracují na objednávku, není při té rychlosti na studium čas. Takže existují dvě paralelní historie: jedna kritická a druhá mediální, která je všemocná a silně zpolitizovaná. V pokleslé politice má za úkol odvádět pozornost občanů od problémů současnosti a vytvářet černý obraz minulosti, ze kterého vyplývá, že všechno je lepší než v minulé totalitě. Mediálně jsme ztotožnili i komunismus s nacismem, což je nesmysl.
Copak jejich evidentní analogie neexistují?
Samozřejmě, že existují analogie mezi totalitními a diktátorskými režimy, což ale neznamená, že jsou totožné. Ve všech politických režimech se projevují podobné metody vládnutí, postupy u policie, armády, ve vězení, justici i propagandě. Ale copak není podstatný rozdíl v tom, že nacismus zachoval kapitalistický systém a pouze ho podřídil své kontrole? A že se komunisté pokusili o zcela jiný ekonomický systém, takže ve světové politice stály tyto systémy proti sobě? Že komunistický systém bojoval ve druhé světové válce na straně demokracií? V celé Evropě existoval komunistický odboj proti nacismu. A proti totalitě se bouřili i sami komunisté. Až do vzniku Charty byli za úhlavní nepřátele režimu pokládáni i komunisté vyloučení ze strany. I to je české specifikum. A dnes mimo jiné také mediální tabu.
To, co říkáte, dnes opravdu nezní moc populárně.
Přijmout minulost jako vlastní historii neznamená zapomenout na zločiny zvrhlých režimů a zvrhlých lidí. Jakmile to ale dokážeme, jako kdysi Němci po druhé světové válce, začneme vnímat i různé etapy totalitních režimů, jejich vnitřní proměny a skutečné možnosti občanů, kteří tehdy žili v oné opovrhované "šedé zóně". Tím víc pak zapůsobí i mýtus hrdinů. Socialismus, mediálně ztotožňovaný s komunismem, u nás trval téměř půl století. Kdo jsme tu dobu žili, víme, že se politické časy měnily. Že velkou změnu přinesla Stalinova smrt, že nastala nejen šedesátá, ale i osmdesátá léta. A byli tu různí vůdcové.
To máte na mysli například Gustáva Husáka?
Ano, jde o případ člověka, který prodělal podivuhodný vývoj. Po svém zmoudření na sebe vzal úkol zachránit ze státu, co se dá, i když věděl, že na něho budou lidé plivat. Nedávno se v televizním dokumentu o Husákovi konečně dostali ke slovu skuteční historici. A promluvili také jeho přátelé včetně ministerského předsedy oné éry Lubomíra Štrougala. Slyšel jsem v televizi rovněž vynikající diskusi historiků o Pražském povstání. Snad si média konečně hledají cestu k objektivní historii, je už na čase. Diskuse o dějinách samozřejmě nikdy neskončí, nelze ji totiž ani ukončit, ani svěřit orwellovským státním úřadům pro minulost i s archivy Státní bezpečnosti v roli pokladnice Pravdy.
Jako historika Moravy se vás ještě zeptám, jak se díváte na právě v Brně hodně diskutovanou stavbu sochy moravského markraběte Jošta? Myslíte, že má nějaké opodstatnění?
Tyto diskuse popravdě příliš nesleduji. Ale Jošt Lucemburský si na Moravě, a zejména v Brně, sochu zasluhuje. Jde o jednoho z nejvýznamnějších a nejzajímavějších vládců středověké Moravy, ale i celé Evropy své doby. Byl kandidátem na císařský trůn, vládl z Brna i v Berlíně braniborské marce. Neoplýval jen proslulým bohatstvím, ale i velkou kultivovaností, jak ukázaly některé práce napsané v poslední době. Hrál velkou roli i v dramatu počínající husitské revoluce. Problémem bude, jak by měla jeho socha vypadat. Ale rád bych se jí dožil.
