Trefulka: vychovala mne První republika

DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Letos v květnu oslavil po dlouhá léta zakazovaný brněnský spisovatel Jan Trefulka osmdesáté narozeniny. Ve svých prózách a fejetonech se nikdy nesmířil s rozpory mezi hlásáním socialistických ideálů a skutečnou praxí. Neměl to proto lehké ani v minulosti, a navzdory oficiálním oceněním vlastně ani dnes.

"S odstupem let vím velmi přesně, proč a jak se ze mne stal člověk, který byl ochoten za daných nevlídných okolností Chartu 77 podepsat," tvrdí Jan Trefulka. Prý ho k tomu zcela jistě nevychovala rodina.

Trefulkův tatínek byl konstruktérem v královopolské vagónce a na prvním místě ctil technický a vědecký pokrok. Držel se obecně přijímaných morálních zásad a ideologie ho nezajímaly. Maminka, dcera architekta Antonína Blažka, který vytvořil například hodonínský Dům umění, byla v domácnosti.

Jejich syn žil ve školním věku obklopen obrazy Joži Uprky, Stanislava Lolka, Josefa Jambora, ale také v odporu k mínění pražských arbitrů, pro něž byla práce moravských umělců staromódní a výtvarný názor epigonský.

Do KSČ vstoupil s Kunderou

"Podstatný vliv na mne měli učitelé z obecné školy i profesorka češtiny na gymnáziu. Pan řídící byl legionář, páni třídní členy Pěveckého sdružení moravských učitelů. Každý svým způsobem znal kus světa, všichni byli přesvědčení a nadšení českoslovenští vlastenci," osvětluje Jan Trefulka kořeny své hierarchie hodnot.

"Svoboda byla k tomu, aby člověk mohl dokázat něco prospěšného pro všechny; objev, vynález, prosperující podnik byly chvályhodné jako čin, ne pro hromadu peněz, která z něj případně vyrostla," popisuje.

"Od obecné školy jsem se znal s Milanem Kunderou. Než jsme spolu odešli studovat do Prahy, vstoupili jsme do KSČ v bláhovém přesvědčení, sdíleném snad většinou levicových umělců, že přece nejpokrokovější strana bude mít nakonec u nás porozumění pro avantgardní umění, které bude uměním dělnické třídy," vysvětluje poválečné nadšení mladých lidí pro levici.

O té však po listopadu 1989 napsal, že levicovou předvolební kampaň tehdy vedli "propagandisté a demagogové, kteří dokázali plně využít příznivé situace, radikálních nálad a sotva doznívající hořkosti, přičemž mnozí svým slovům snad i věřili".

disidenti jižní moravy

Ke dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost?

Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

"Psal jsem levičácké recenze do Burianovy Kulturní politiky i do Lidovek, navštěvoval jsem však také poslední přednášky Václava Černého, chodil jsem do ještě strukturalistického semináře Jana Mukařovského," přibližuje dobu svých pražských studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

"Ale profesor Černý záhy nesměl přednášet, rektor Mukařovský vykládal socialistický realismus a Ladislav Štoll popravil poezii Františka Halase.

"Protože z otevírané soukromé korespondence mých kamarádů bylo zřejmé, že se s tímto vývojem nemohu smířit, byl jsem i já, pro názory neslučitelné s členstvím, z KSČ vykázaný," osvětluje svůj spor s režimem.

"Z hysterického prostředí na filozofické fakultě jsem odešel na traktorovou stanici ve Vlašimi, kde jsem ovšem zažil nucený výkup strojů od zemědělců a zničující metody boje proti kulakům," pokračuje Jan Trefulka v líčení svých životních kotrmelců.

"Po dvou letech vojny jsem se konečně vrátil do Brna s hlubokým nesouhlasem s násilnou socializací venkova, vojenskou šaškárnou," přibližuje názory, se kterými se pokusil o studium na brněnské fakultě, od kterého jej nakonec odradil hlavně požadavek vojáků, aby se znovu zúčastnil výcviku jako vysokoškolák.

Kritika budovatelské poezie

Tehdy nastoupil jako programový referent do Domu umění v Brně, který prožíval svou asi nejslavnější éru za řízení legendárního Adolfa Kroupy. "Oženil jsem se se studentkou Boženou Hlisnikovskou," zmiňuje soukromý život.

"Jako redaktor literárních večerů v Domě umění jsem se sblížil zejména s Oldřichem Mikuláškem, Janem Skácelem, Olegem Susem a seznámil se také s řadou výtvarných umělců," vrací se k životu profesnímu a uměleckému.

Tehdy začal psát recenze do právě založeného měsíčníku Host do domu, takže nový konflikt s oficiální linií strany na sebe nedal dlouho čekat.

Zdrcující recenze Jana Trefulky na budovatelskou poezii Pavla Kohouta vyvolala kromě souhlasných ohlasů i odpor stranického sekretariátu. Redaktor Hosta do domu Ludvík Kundera, který Trefulkovu recenzi do časopisu zařadil, musel z redakce odejít.

"Po Chruščovově kritice kultu osobnosti jsem se stal redaktorem a později ředitelem krajského nakladatelství a konečně i redaktorem Hosta do domu, který se pronikavě změnil k lepšímu pod vedením Jana Skácela," líčí rychlou změnu poměrů Trefulka.

"V roce 1968 mne stranicky rehabilitovali a hned zvolili do Krajského výboru KSČ i do delegace na pověstný čtrnáctý sjezd."

Mužem v domáctnosti

Jenomže po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se vše konalo ve zcela jiné atmosféře, takže Trefulku ze strany rychle znovu vyloučili, když odmítl napsat veřejnou "normalizační" sebekritiku.

Spisovatel se ocitl bez práce i bez možnosti publikovat a na dlouhá léta skončil coby muž v domácnosti, stejně jako jeho dávný soused ve dvojdomku v dnešní Masarykově čtvrti, dramatik Milan Uhde. - čtěte Disident Milan Uhde zažil největší dramata v životě vlastní rodiny

Ve spojení s pražskými spisovateli psal Trefulka hlavně fejetony a později spolupracoval na redakci časopisu Obsah. "Chartu 77 jsem podepsal mezi prvními, aniž jsem si uvědomoval možné následky," zastavuje se u nejtvrdších normalizačních let.

Za Chartu potrestali hlavně rodinu

Jako všichni brněnští signatáři byl i Jan Trefulka vyslýchán, sebrali mu telefon a ženu vyhodili ze zaměstnání v knihovně osvětového zařízení. Jejich syn se nedostal na studia, až po třech letech ho, nejspíš díky oslabené ostražitosti Státní bezpečnosti, přijali ke studiu v Bratislavě.

Dceru však nevzali ani na gymnázium a nakonec se vyučila v oboru knihkupec v Luhačovicích. "Za můj podpis Charty 77 byla tedy potrestána rodina, kdežto já jsem získal spoustu volného času k literární tvorbě," není s touto nespravedlností dodnes smířen Jan Trefulka.

Disidenti jižní Moravy Seriál MF DNES ke dvaceti letům od listopadu 1989. Vždy v úterý. dnes: Jan Trefulka příště: František Derfler Starší díly najdete na brno.idnes.cz v rubrice Exkluzivně o Brně.

Vlastenectví, nikdy nacionalismus

Období tvorby vystřídala u Jana Trefulky po roce 1990 do velké míry organizační práce na Evropském fejetonu, v Obci moravských spisovatelů, PEN klubu nebo v první Radě České televize. Nakladatelství Atlantis vydalo jeho knížky O bláznech jen dobré, Bláznova čítanka, Vraždy bez rukavic, Skřipce na ptáčky a v letech 2004 a 2005 dva svazky výboru z díla Zločin pozdvižení a Dědictví.

"Vzhledem k věku a omezené pohyblivosti se už nemohu účastnit současného dění, ale publikoval jsem v posledních letech zejména v Salonu Práva a v Literárkách několik esejů," shrnuje svou současnost.

"Znepokojuje mne, že se ještě ani po letech neprosadila generace politiků a vysokoškolské inteligence stejně vlastenecky, nikoliv nacionalisticky obětavá, jako byli lidé kolem prezidenta Masaryka. Demokracie v Čechách a na Moravě je stále zpochybňována korupcí, mafiánskými metodami, nesmyslným centralismem, který vygumoval Moravu z mapy Evropy, a nekompromisním prosazováním osobních zájmů," dodává.

"Těší mne však každá zpráva, která dává naději, že pravda a poctivost ve vztazích mezi lidmi ještě nevymizely," končí optimisticky Jan Trefulka, který nikdy nepřestal úplně věřit, že jen cílená a energická solidarita slušných lidí může vést nakonec k úspěchu.