"Hned jsem pochopil, že 25. února 1948 skončila demokracie i osobní svoboda a že nejsou legální možnosti k jejich obhajování. Fungoval jsem jako spojka ve skupině organizující převody přes hranice, upozorňování ohrožených lidí či rozdávající protisocilistické letáky," shrnuje své "prohřešky" Brňan, který po roční vazbě na Cejlu strávil dlouhých deset let po uranových dolech v Jáchymově a ve věznici Leopoldov.
Křivka si se studenty mapujícími křivdy historie prošel místa, kde na malém dvoře popravili jeho strýce a kde seděl i jeho otec a bratr.
"Strávil jsem tady na cele rok. V místnosti pro pět lidí nás bylo bezmála čtyřicet. Dva džbány vody pro všechny na den a v rohu kýbl jako latrína. Dovede si to představit," vrací se ve vzpomínkách bez jakékoliv hořkosti.
Do své cely číslo třicet se včera paradoxně podívat nemohl. V nevyužívaném areálu patřícímu městu má jako jedna z mnoha místností zazděné dveře. Nakoukl zato do míst, kde drsném roce 1949 nestál. Příkladem je nádherná barokní kaple dodnes zohyzděná jako někdejší agitační středisko divokou partyzánskou výzdobou. Namísto oltáře obraz tanku, namísto tradičního Božího oka voják trůnící v oblacích s rudým praporem.
Mezi politickými mukly však panovala nezvyklá pospolitost. Vyvřela naplno 7. března 1950. Narvané vězení se rozšumělo zpěvem hymny a připomnělo sté výročí narození T. G. Masaryka. "Bachaři se mohli zbláznit, kdo by se objevil v okně, dostal by kulku," vzpomíná Křivka.
A nejen Křivkův strýc a elitní voják v jedné osobě zaplatil svůj marný boj za demokracii životem. "Na Cejlu popravili během toho roku, který jsem tam strávil, hned sedm lidí. Věšeli je brzy z rána," říká Křivka. Věznice prý byla vždy plná bachařů s odjištěnými samopaly. "Nesměli jsme k oknu," přibližuje děsivé okamžiky Křivka.
Šibenici, na níž se zhouplo sedm režimem nespravedlivě zlikvidovaných lidí, prý nikdy neviděl. Na malý dvůr měli vězni zapovězený vstup, i tak se tato tragédie vždy znovu a znovu rozkřikla.
S odstupem let však žádné negativní pocity vůči svým trýznitelům nechová. Ani včera prý necítil žádné návaly vzteku, lítosti či nenávisti. "To všechno jsou velmi negativní emoce. Když je v sobě držíte, prostě vás zničí. Takové věci jsem prostě vymazal, nelze s nimi žít," vysvětluje svůj pohled na věc.
Jeho filosofie smíření a odpuštění evidentně funguje. Při pohledu na Křivku nevidíte muže, který předlonil načal devátou dekádu svého života. Prožil jej jako obyčejný dělník a ničeho nelituje. A mohl by.
Dodnes překládá z němčiny, protože právě germanistiku a histori, která mu tolik ublížila, na brněnské filozofické fakultě studoval. "Mám asi primát studenta s nejdelší dobou studia," směje se. Školu totiž dodělával kuriózním zpsůobem. Po únorovém komunistickém puči roku 1949 jej jako třídního nepřítele vyrazili, posléze zavřeli.
Už už to vypadalo, že si pro diplom půjde roku 1970, kdy jej zase jako nesmiřitelného odpůrce komunismu smetla normalizace. A tak doklad o dokončeném vzdělání dostal po sametové revoluci roku 1990. Ve svých třišedesáti letech.
O těžkém životě Křivka mluví s nadhledem a bez špetky falešného sentimentu. I proto na vyrovaného seniora při obchůzce vězení nedotíraly černé vzpomínky...
