Z té poslední výpravy na Andamanské a Nikobarské ostrovy v Indickém oceánu se vrátili před několik dny. Fotografie a záběry takzvaných Negrite, posledních živých svědků pravěku, ale nepřivezli. "Celá expedice byla opravdu úplně jiná," potvrzuje Milan Daněk.
V čem se tato expedice tak lišila od těch předchozích?
I ona byla součástí našeho projektu První lidé, který se zabývá dokumentací lidí žijících jako kdysi lovci a sběrači. U předchozích expedic jsme se ale snažili o přímý kontakt a poznání, s těmi lidmi jsme přímo žili. To teď nešlo, Negrite na Andamanech žijí v naprosté izolaci, styku s civilizací se posledních 300 let bránili dokonce se zbraní v ruce. Jakýkoliv kontakt s nimi je problém.
Proč vlastně?
Třeba jen proto, že kvůli té izolaci nemají vybudované obranné látky, osudnými se jim tak už v minulosti málem staly epidemie spalniček nebo syfilis. Třeba Velcí Andamanci, kdysi nejpočetnější skupina, měla kdysi sedm tisíc členů, v roce 1973 jich ale zůstalo jen 17, objevily se také velké problémy s neplodností. Dnes jich je asi 36, žijí sice v izolaci, ale vláda jim poskytuje potravinovou pomoc, vzdělání a staví jim vesnice s elektřinou.
O co jste se tedy snažili, když soužití s kmeny není možné?
Naším cílem bylo zjistit skutečný stav. Dostupných informací je totiž málo, navíc mají nádech senzace a jsou hodně rozporuplné, od toho, že se na ostrovy pořádají zájezdy cestovek, až po zprávy, že se kmeny stále brání kontaktu se zbraní v ruce.
A co jste zjistili?
No, to bylo velice zajímavé, i když tam žijí čtyři poslední kmeny Negritů a všichni jsou malí, černí a kudrnatí, situace je u každého z nich úplně jiná. Kromě Velkých Andamanců je tam kmen Onge s 96 členy, který v 50. letech popsal Ital Cipriani, ti žijí v rezervaci a směřuje k nim vládní podpora. Další, Jarawové, kteří stále žijí původním způsobem života a o nichž kolují mýty, že každého na potkání zabijí. A poté Sentinelci žijící na ostrově, kam dosud nevstoupila noha žádného cizince. Střeží jej i vojáci, protože se nachází v národním parku. I jinak zde ale panují velice přísná nařízení.
Focení a natáčení dokumentu, který vždy přivážíte, se nekonalo?
Focení a filmování domorodců tam zakazuje přímo zákon. Nesměli jsme se jich dotýkat ani jim předávat žádné dary. Zkoušeli jsme získat výjimku, ale nepovedlo se to. V nemocnici v Puru se nám podařilo potkat šest Ongijců, zrovna když se narodil 96. člen kmene. Viděli jsme i Jarawy, jejich rezervaci totiž protíná silnice. Jezdit po ní se smí ale jen přes den, v koloně, kterou vede i uzavírá policie, policista je i v každém autobusu.
Jarawové jsou ti, kteří měli na potkání každého zabít?
Ano, ukázalo se ale, že bezdůvodně nikoho nenapadají. I když se potvrdilo, že nemají rádi natáčení a focení. Když jsme před odjezdem projížděli rezervací, vytáhl jsem kameru a pokusil se získat pár záběrů. Jarawu po nás ale hned začali rozhořčeně házet kameny, do ruky jsem pak dostal lukem. A celý incident se pak řešil na policii. Zachránil nás hlavně náš místní kamarád. Jinak hrozilo i zatčení a pobyt ve vězení.
Takže nový dokument nebude?
Bude, opět jej připravujeme s Honzou Popelkou a blanenským Audiovisualem. Na Andamanech už jsou lidé, kteří se na Negrite snaží vydělat a prodávají ilegálně pořízené záběry, spousta informací je i v tamním antropologickém muzeu.
