Zuzana Richterová se narodila v Brně 20. února 1948. "Bylo to v den demise posledních demokratických ministrů, takže na únorový komunistický puč jsem pak v dějepise dostávala vždycky jedničku," bere to s humorem Zuzana.
"Můj dědeček z maminčiny strany byl legionář a jeho žena z rodiny, kde všichni cvičívali v Sokole. Pocházeli z Velkého Meziříčí a jeho okolí. Dědeček se po okupaci stal členem Politického ústředí, což byla za druhé světové války naše vůbec první odbojová organizace, takže ho hned v listopadu 1939 nacisti zatkli a odsoudili k trestu smrti, později zmírněnému na doživotí," vybavuje si rodinnou historii Zuzana Richterová, jejíž babička, žena onoho bojovného dědečka, se i po zatčení svého muže dál angažovala v odboji.
disidenti jižní moravyKe dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
|
Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové."Organizovala pomoc pro rodiny zavřených a popravených a do téhle činnosti zapojovala i obě svoje děti, to znamená mou maminku i jejího bratra," dodává. Zuzana.
"Tatínkova maminka byla německé národnosti, narodila se ve Vídni, a když pak druhá světová válka skončila, musela se moje babička schovávat, aby se vyhnula odsunu Němců z Československa," vybavuje si Zuzana, jejíž pradědeček zahynul při takzvaném "zbrojováckém" Pochodu smrti, který v Brně zorganizovali komunisti.
"Maminka mi vyprávěla, že její otec tehdy osobně telefonoval prezidentu Benešovi, aby ho varoval před zvěrstvy, ke kterým docházelo už během příprav tohoto divokého odsunu, ale nepochodil," doplňuje Zuzana Richterová.
"Když přišla v naší rakouské emigraci řeč na sudetské Němce, obvykle jsem k tomu podotýkala, že jednoho z mých dědečků odsoudili nacisti k trestu smrti a druhý zahynul při poválečném odsunu," dodává.
Školy? Ani omylem
Zuzana Richterová se po střední škole přihlásila ke studiu sociologie na Filozofické fakultě dnešní Masarykovy university, kde studoval psychologii Aleš Křehulka (po svatbě se Zuzanou Richter), ale ani jeden studium na tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně nedokončil.
Když měli oba po obhajobě diplomové práce a zbývaly tři dny do závěrečných státnic, byli na začátku 70. let spolu s dalšími šestnácti studenty zatčeni a obviněni z podvracení republiky.
Soudili je spolu se skupinou Jan Šabata a spol. Za letáky nabádající, aby lidé nechodili k šaškárně zvané volby kandidátů Národní fronty, odsoudil režim dohromady skoro padesát lidí.
Nejšťastnější den v životě? Když vyšla z vazby
"Já jsem strávila ve vazbě půl roku, od listopadu 1971 do května 1972, z vězení jsem vyšla spolu s nejstarším synem Jaroslava Šabaty Vaškem a jeho ženou Ivankou. Takže dodnes přesně vím, který byl můj nejšťastnější den v životě," shrnuje svou vězeňskou zkušenost Zuzana Richterová. Kromě pěti let podmínečného trestu byli Zuzana s Alešem vyloučeni ze studií.
"Na fakultě nás tehdy ujišťovali, že si po uplynutí podmínky můžeme požádat o dokončení studia," vybavují si Zuzana i Aleš, kteří se v srpnu toho roku vzali. Aleš pak začal pracovat jako zedník, nejdřív na České v centru Brna, ale pak se tam režimu zdál být příliš na očích, takže ho přesunuli mimo střed města. Na podzim musel ostatně na vojnu.
V roce 1974 a 1976 se Richterovým narodily dvě děti a kolem Vánoc 1976 podepsali oba Chartu 77. "V lednu 1977 začaly domovní prohlídky. Při té naší byl stejný vyšetřovatel, který mě zatýkal už v roce 1971," líčí Zuzana Richterová.
Při domovních prohlídkách dcerka seděla na nočníku uprostřed
"Naše tříletá dcera Markétka chtěla při té prohlídce mermomocí sedět na nočníku uprostřed všeho dění. Vždycky měla ráda rozruch, takže z té noční návštěvy byla skutečně nadšená, ale nám bylo úzko. Stále jsme totiž byli v podmínce a naše mladší dcera neměla ještě ani tři měsíce. Když nás pak ve dvě hodiny ráno propustili z bohunické věznice, s úlevou jsme zamávali na kolemjedoucí auto, jestli by nás nevzalo k nádraží. Jenže v tom autě jeli policajti a málem nás za naši drzost odvezli nazpět do vězení," líčí Zuzana.
Po uplynutí podmínky si oba manželé požádali o dokončení studia, ale oběma je zamítli. Alešovi napsal jeho zaměstnavatel do posudku, že "pro tuto společnost ještě málo udělal". Zuzana se ale odvolala a nakonec ji přijali.
Jediná chartistka na fakultě
"Byla jsem zaručeně jediná chartistka, která tehdy studovala na filozofické fakultě," usmívá se Zuzana, která složila všechny rozdílové zkoušky, což byl v době tvrdé normalizace "samý vědecký komunismus a politická ekonomie".
Jenomže když měla v květnu 1979 opět před státnicemi, zavolali si ji na kárnou komisi a vyloučili ji opět ze studií za "utajení závažné skutečnosti".
"Ta kárná komise byla trapná a ponižující," dosvědčuje Zuzana Richterová. "Nikdo pochopitelně nemluvil o Chartě, nikdo ji také nečetl, takže ona závažná skutečnost zůstala až do konce abstrakcí a páni profesoři jen mezi sebou soutěžili, kdo mi dá najevo větší opovržení. Byla jsem opravdu hluboce znechucena a doma jsem prvně připustila, že bychom mohli odejít ze země. Aleš chtěl odejít hned po soudu."
Zuzana pak pracovala jako uklízečka a sociální pracovnice, zatímco Aleš čerpal vodu někde uprostřed polí a lesů. "Když začaly rezoluce v rámci anticharty, měla jsem strach," vybavuje si Zuzana.
"Vzpomínám si, jak jsem se po jednom antichartovém filmovém týdeníku cítila v kině mezi davem diváků ohrožená a osamělá. Někteří naši známí nás považovali za blázny. Vybavuju si, jak mi po té naší letákové akci naše sousedka vážně vyčetla, že kvůli mně StB obtěžovala jejího starého dědečka, známého odbojáře a úžasně statečného člověka, kterému komunisti moc ublížili. Bohužel se však sousedka zlobila na mě a ne na ně," vrtí hlavou Zuzana Richterová.
Manželé Richterovi se účastnili například přednášek organizovaných Jiřím Müllerem nebo představení bytového divadla. Aleš Richter též v pracovní maringotce mezi lesy a poli ťukal na stroji různé samizdaty, za což si rodina nechávala třináctou kopii. "Ta však byla většinou bohužel už skoro úplně nečitelná," usmívá se Zuzana.
"Na Západ nám neustále odcházeli naši nejbližší přátelé, takže nakonec jsme se k odchodu rozhodli imy. Asi kdybychom tušili, že zanedlouho přijde Gorbačov, nikam bychom neodešli, ale možná jsem naopak ráda, že jsme tuhle zkušenost udělali," přemýšlí Zuzana a dodává, že rozdíl mezi "diskrétním moravským disentem", který díky konspiračnímu talentu Jiřího Müllera skvěle fungoval, a pražskými disidenty, kteří se rozhodli chovat normálně a ignorovat komunistické zákazy, by byl tématem na diplomovou práci.
"Na promoci jsme byli nejstarší ze všech"Teprve po revoluci mohli manželé Richterovi konečně dokončit filozofickou fakultu. "Na promoci jsme byli nejstarší ze všech," usmívá se Zuzana Richterová. "A pak jsme byli pozváni k rehabilitaci, kde jsme byli naopak nejmladší. Většinu osazenstva tvořili totiž stařičcí studenti vyhození v 50. letech - nebo vdovy po vyhozených studentech. Všem se nám při té příležitosti pěkně omluvili, jmenovali náš čestnými členy akademické obce a jako dárek jsme dostali památeční knihu, krásnou, na křídovém papíře, kde jsme se hned na prvních stránkách dočetli, jak se univerzita v roce 1948 vypořádala s buržoazními živly a očištěna od nepřátel vykročila k zářným zítřkům," zmiňuje Zuzana. "Jirka Müller nám letos na jaře říkal, že jsme moc přísní a že demokracie se nedá uskutečnit za necelých dvacet let. V Německu to trvalo o tři roky déle, než se nová generace začala ptát rodičů, co dělali za války. Jenomže Němcům do toho od konce války strkali čumák Američani," dodává Zuzana, která "na penzi" s mužem opět tráví většinu času na Moravě. |
