Do té doby nevídaný obrázek. V sobotu 11. listopadu 1989 odjely z Moravy do Říma stovky autobusů našlapané věřícími, kteří se chtěli zúčastnit ve Vatikánu slavnostní bohoslužby. Papež Jan Pavel II. při ní prohlásil Anežku Českou za svatou.
"Najednou jsme mohli ven. Nešlo tomu uvěřit," vzpomíná na památné putování Josef Múčka z Brna. Nepředstavitelná cesta za uzavřené hranice socialistického státu znamenala podle něj nebývalé sepětí lidí.
"Jednalo se o náboženskou pouť, které se podle charty lidských práv mohl každý občan zúčastnit," dodal vedoucí katedry církevních dějin na Teologické fakultě Jihočeské univerzity Martin Weis.
Svatořečení napomohlo konci komunistického režimu
I tak šlo podle většiny oslovených o malý zázrak. A oslovení se shodují, že svatořečení bylo jedním ze silných impulzů, které přispěly ke skácení komunistického režimu.
"Lidé si přivezli hodně zakázané církevní literatury. Viděli poměry v zahraničí. To vše přispělo k pádu stávajícího socialistického zřízení," míní absolvent Papežské univerzity Tomáš Zdechovský.
Kouzelné je ovšem také prorocké poselství staré barokní legendy. "Pravilo se v ní, že až bude Anežka svatořečena, bude v Čechách zase dobře," vzpomíná ve svých spisech politik Petr Pithart.
On sám tehdy jako nežádoucí disident vycestovat nemohl, ale jeho žena Drahomíra se mimořádné události zúčastnila. "Vrátila se nadšená, dojatá a vzrušená. Seděli jsme s dětmi v kuchyni a poslouchali její vyprávění jako první nezpochybnitelnou zprávu o tom, že už se to vlastně 'votočilo'," vzpomíná Pithart.
První pokus o svatořečení Anežky České se datuje do 14. století
První historicky doložený pokus o svatořečení Anežky Přemyslovny podnikla již poslední Přemyslovna Eliška, tedy manželka Jana Lucemburského a matka Karla IV. při příležitosti narození svého neduživého syna. Už v roce 1316.
"Neměl jsem pas, ani jsem tedy do Říma vyjet nemohl, doklad mi už dříve pro jistotu zabavila Státní bezpečnost," vzpomíná na neutěšené poměry církevní historik Radomír Malý.
Za hlavní význam slavnostní události považuje s odstupem dvou desetiletí fakt, že si tuzemská veřejnost uvědomila místo katolické církve ve společnosti.
"Lidé pochopili, že není cizím tělesem ani cizí ideologií, která by byla implantována zvenčí, ale že je katolická církev plnou součástí národního života," dodává pedagog a církevní historik Malý.
A lidé si prý byli vědomi výjimečnosti celé události. "Lidé se k sobě skutečně velmi pěkně chovali. Po cestě i ve Vatikánu panovala neskutečná pospolitost," dodává brněnský poutník Múčka.
"Papeže jsem viděl jako bílou tečku"
Jen trochu lituje, že v obrovské a ve zcela přeplněné svatopetrské bazilice mu zbylo místo až u vchodu. "Byla tam hlava na hlavě. Papeže jsem viděl jako bílou tečku," vzpomíná na své místo v centrálním vatikánském chrámu.
Na svatořečení však dodnes všichni vzpomínají jako na mimořádnou historickou událost, ale také mimořádný osobní zážitek.
"Už ani nevím, jakou náhodou získala moje žena místo v jakémsi moravském autobuse obsazeném samými mladými lidmi, kteří celou cestu zpívali nábožné písně a ukusovali řízky a domácí klobásky," vzpomínal Pithart.
A s českými poutníky z nesvobodného státu solidarizovali i lidé vtehdy zapovězené kapitalistické cizině. Při nočním průjezdu Rakouskem podle Pitharta u silnice kdesi před Alpami stály katolické ženy a nabízeli cestovatelům čaj a osvěžení.
"Moje žena, když se vrátila, vyprávěla, jak byla tímto setkáním dojatá," dodal. Až po čase prý jeho manželka náhodou zjistila, že jí čaj tehdy nalévala hraběnka Valdštejnová žijící ve Vídni.
