I když jeho přesvědčení bylo vždycky spíš levicové, tehdejší normalizační "levá" praxe jeho ideály dokonale ubíjela a on se s tím vyrovnával stále hůř.
Navíc už čtyři roky chodil po Brně sám, totiž bez svého mnohaletého básnického souputníka Oldřicha Mikuláška. I když mu Jan Skácel kdysi dávno v roce 1949 přebral ženu Boženku, jež oba své životní druhy přežila skoro o dvacet let, oba básníci byli a zůstali velkými kamarády.
Spojilo je také pronásledování normalizačním režimem, který v roce 1970 zakázal legendární brněnský literární časopis Host do domu, jehož byl Skácel šéfredaktorem. Ani verše obou básníků pak skoro dvacet let takřka nevycházely.
O to víc mrzelo v listopadu 1989 všechny přátele obou pronásledovaných, že se ani jeden z nich nedožil listopadového převratu. Zvlášť kruté to bylo v případě Jana Skácela, jehož pohřeb připadl na 15. listopad, tedy jen dva dny před událostmi, které odstartovaly sametovou revoluci.
Pohřbili jsme Skácela. A přišlo to
Patnáctého listopadu 1989 se tehdy zbrusu nová smuteční síň v brněnských Židenicích zaplnila tak, že desítky lidí musely stát venku. A i když nálada nebyla radostná, jakési okouzlení z toho, kolik se nás při pohřbu režimem pronásledované básnické legendy Jana Skácela sešlo, bylo jasně cítit.
Na prostinkém parte, které uváděla věta Jacka Londona "Můj zpěv a písně jsou ty tam...", byla podepsána básníkova žena Božena a jeho bratr, výtvarník Petr Skácel.
Mimochodem, letos v září odsouhlasil brněnský magistrát, že všichni tři spolu spočinou v jediném hrobě na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně.
I když média ještě ani v "perestrojkovém" čase listopadu 1989 na básníkův pohřeb nijak neupozorňovala, mezi básníkovými přáteli i obdivovateli po celé republice už tak dobře fungovala obecná šeptanda, že se onoho 15. listopadu ve 14 hodin sešlo na židenickém hřbitově několik stovek účastníků nejen z Brna, ale z celé republiky.
Vaculík, Wernisch i "estébáci"
I když jistou část určitě tvořili příslušníci Státní bezpečnosti, pamatuji si hosty z řad disidentů a nevydávaných básníků, jako byl spisovatel Ludvík Vaculík a básník Ivan Wernisch.
Režii pohřebního obřadu připravil divadelník Bořivoj Srba a hudební stránku vymyslel skladatel Miloš Štědroň.
"Hned, co jsme se dozvěděli o smrti Jana Skácela, Bořivoj Srba mi zavolal, abychom naplánovali, co na pohřbu zazní," vzpomíná Miloš Štědroň.
"Po delších úvahách, kdo a co by tam nemělo chybět, jsme nakonec vymysleli program, který jsem si schoval, protože jsem jej napsal na zadní stranu not, které jsem pro ten účel složil," říká skladatel.
Obřad zahájil Hlas surmy, který pro hornu a zdejší varhany upravil právě Miloš Štědroň podle scénické hudby Josefa Suka k Zeyerovu Radůzovi a Mahuleně. Následovala recitace jedné z nejkrásnějších Skácelových básní Kotlářská 35a, což byla adresa, kde se svou paní Boženkou básník dlouhá léta bydlel.
"A potom jsou tu počítadla, jsou v každém koutě měří čas / vteřiny měsíce a roky / jak pozpátku jdou kolem nás," recitoval nádherně skvělý brněnský herec Ladislav Lakomý.
Kotlářská 35aJan Skácel, úryvek z básně A náhle jsme tu navěky |
Pak zahrála violoncellistka Michaela Fukačová kus Bachovy suity pro violoncello. A přišel projev.
Před pohřbem došlo k mírné strkanici mezi režimem příliš neoblíbeným literárním kritikem Jiřím Opelíkem, který měl projev přednést, a Michalem Černíkem z oficiálního Svazu československých spisovatelů.
"Jiří Opelík na oficiální zástupce zaútočil, že jejich projevy na pohřbu pronásledovaného básníka nemají co dělat. Ale Michal Černík se okamžitě začal bránit, že on určitě mluvit nebude, že se nechce vůbec vnucovat, ale že jen veze květiny, aby uctil velkého básníka," vzpomíná Miloš Štědroň. Skutečně se tehdy oficiální představitelé chovali velmi slušně a nenápadně.
Pak zahrálo Moravské kvarteto malou část Druhého kvartetu skladatele Miloslava Istvana. Ten zemřel dva měsíce poté v lednu 1990.
A protože Jan Skácel pocházel z Moravského Slovácka, konkrétně ze Vnorov (místně zvaných i Znorovy), na pohřbu zazněla i lidová písnička. Eva Porubová z Valašska, která často vystupovala s Brolnem, zazpívala Moravo, Moravo, co že jsi krvavá...
Nakonec zahrála už jenom trubka. Pro tu Štědroň, který celé dění organizoval na místní kruchtě s varhanami, upravil východomoravskou píseň. "Nech je pán lebo král, každý musí zemríti, každý musí svoje kosti v černé zemi složiti," zpívá se v ní.
Pak jsme vyšli do sluncem prozářeného listopadového odpoledne. Změny ležely dva dny před námi, ale my jsme to tehdy ještě nevěděli. Posadili jsme se s brněnskými disidenty do židenické pekárničky na Staré osadě a smutně zapíjeli básníka.
