Ale co text interview, díky a kvůli němuž se díváme na sled fotografií, na kterých nám protagonistka knihy "vyrůstá" před očima z batolete (narozena 10. listopadu 1943), přes pionýrku, studentku, nevěstu, matku dvou dětí až po babičku? Ten text neurazí, ale také příliš nezaujme. Marcela Pecháčková, zástupkyně šéfredaktora časopisu Instinkt, se nijak netají svými sympatiemi ke stávající první dámě, a tím vlastně říká, že nemáme čekat žádnou investigaci, žádné slovní přestřelky, že bude zvídavá laskavě a ohleduplně. A nadto si obě dámy určily, že se pokud možno nebudou bavit o politice.
O knizeLivia Klausová: Smutkem neobtěžuju. Rozhovor Marcely Pecháčkové Fotografie: různí autoři Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, 184 stran + 16 stran fotografických příloh, doporučená cena 229 korun |
Každopádně však musela být Pecháčková vytrvalá, neboť Livia Klausová se nezdá být člověkem, z něhož by se repliky nezadržitelně valily a zahlcovaly spuštěný diktafon. Nadto má jednu vlastnost, která soustavným výpovědím rovněž není nakloněna: emotivní, pocitovou, nikoliv faktografickou paměť. "Můj muž se vždycky zlobí, když řekne: A pamatuješ se jak?... A já nevím. Pamatuji si vůni, atmosféru, ale žádné detaily," přiznává se. Aby to však bylo ještě těžší, zároveň je to žena poměrně racionální, která vyžaduje "řád a věci na svém místě". Shrnuto tedy a řečeno ještě jinak, Klausová asi nejlépe hovoří (respektive vyznívá) v interview delšího časopiseckého rozsahu. A vlastně z takových dílčích rozhovorů je kniha zkomponována.
Sama v sobě a se sebou
Premisa, že o politice nebude řeč, je zde dodržována chvílemi natolik důsledně, že se dokonce nevede hovor ani o dějinách, do nichž přitom bylo popisované dění ponořeno. Prostě: bez reflexe. "Nic nemůže být krásnější než šedesátá léta! Na to jsme měli velké štěstí!!" praví Klausová například. "Šedesátá léta nebyla zlatý věk jenom proto, kolik nám bylo let, ale i tím, jak vypadal svět, nebyly velké války, neexistoval AIDS, nebo se o něm nevědělo, všechno bylo nové, prostě krásná doba. Měla nádech. Jaro. Volnost a naději. I v tom sešněrovaném komunismu. To jsou šedesátá léta." To se mi zdá, s dovolením, trochu málo. Připomeňme: válka ve Vietnamu, jaderné pokusy v ovzduší, u nás političtí vězni atd. atp. Aby měl člověk na počátku 21. století toto vědomí souvislostí "o zlatých šedesátých", na to nemusí být žádný velký historizující hnidopich a bourač iluzí. Celá ta kniha se dá označit za krajně privátní, avšak pozor - neplést si s přívlastkem intimní; kdo by totiž hladově čekal, že se tu dozví nějaké těžké "drby" ze života Klausů, zůstane neuspokojen, neboť jde o dialog mimo jiné noblesní.
Smutkem Livia Klausová opravdu neobtěžuje. Například kosmetické postižení tváře svého staršího syna zmiňuje, krátce o něm pohovoří, ale nijak se nelituje, potíže s tím líčí věcně. Je to zdrženlivost dámy, která má svůj svět. Ten se formoval ve spořádané rodině s pěti dětmi, v prostředí středostavovských pražských Vinohrad a pobytů na Slovensku, v Dismanově rozhlasovém sboru. Livia byla vzorná žákyně, samé jedničky, rodiče (tatínek Livii zemřel, když jí bylo třináct) vedli potomky ke studiu jazyků… Tato životní cesta, její cudný popis, je textovou páteří knihy, ta ji drží, protože v těchto partiích je vlastně jedno, zda se jedná o manželku prezidenta republiky – je poučné si přečíst, připomenout, zase na jednom konkrétním příkladu, jak se žilo, jaké svazky rodiny poutaly, jaké tradice se v nich udržovaly apod.
Vy nevíte, co říkají lidi?
Kde se však laskavost tazatelky Marcely Pecháčkové ukazuje být planou a špatnou, to je v partiích, v nichž je opuštěna rodinná historie Livie Klausové a chce nechtě je řeč o současnosti. "Vůbec se nedívám na televizi, nečtu noviny a neposlouchám rádio," sděluje první dáma ČR. Nemá prý ráda zjednodušování, a to mediální především – takže média nesleduje a dodává: "Důležité informace se vždycky dozvím od lidí". Co považuje za opravdu důležité informace? Od jakých lidí? A jak ti se je dozvědí? Bez médií s jejich zjednodušováním? Nesleduje Livia Klausová ani žádné zahraniční sdělovací prostředky? To se už nedozvíme, Pecháčková se na nic z toho neptá.
Na slovenské ambasádě je blaze"Včera jsem byla na slavnostním otevření nového sídla slovenské ambasády v Praze, krásná budova na krásném místě… A přišlo opravdu hodně předsedů vlád? Pan Fico, pan Topolánek, pan Fischer – a toho jediného, jako nového předsedu vlády, mi nepředstavili. To je taková nehezká vlastnost: místo aby měli spor o myšlenky, tak si dělají schválnosti. Ale třeba jen zapomněli, protože to jinak bylo velmi pěkné. Slováci umějí udělat pěknou atmosféru. Žádná kožená potřásání rukou, hned ve dveřích jsem slyšela zpívat Mira Žbirku, pak Helenku Vondráčkovou – to bylo nádherné." |
