Krátce po začátku jeho univerzitních studií vtrhli do Československa nacisté a s nimi přišlo i uzavření českých vysokých škol. Ani ne dvacetiletý nadaný student Špidlík musel opustit univerzitu a pracovat na stavbě dálnice nebo v boskovické továrně na kávové mlýnky. V této těžké době našel oporu v řádu jezuitů.
„Potkal jsem je nečekaně na své životní pouti v okamžiku, když se blýskalo a hřmělo. Vypadá to, jako bych si náhodou u nich usedl na lavičku, abych si oddechnul. Ale ta stála na kolečkách posouvajících se neúnavně dopředu,“ uvedl v posledním rozhovoru, který poskytl právě MF DNES. Válku strávil mezi jezuity na Velehradě studiem filozofie.
Složité vykládal jednoduše
Po válce odešel studovat teologii do holandského Maastrichtu. Kvůli komunistické vládě se ale zpět do vlasti na dlouhých dvacet let nevrátil. Jeho kroky vedly do Florencie, Říma a posléze snad do všech koutů světa.
Jako univerzitní docent působil ve Spojených státech amerických, v Indii, v Kongu. „Kam mě postaví, tam stojím,“ okomentoval Špidlík před šesti lety své cestovatelské aktivity v rozhovoru pro Český rozhlas.
Jako specialistu na východní křesťanskou spiritualistiku vedla ovšem značná část jeho cest na východ.
„Byl to člověk velice veselý, dokázal odlehčit vyprávění nejrůznějšími humornými historkami a měl jednu schopnost, a sice složité věci vykládat jednoduchým, pochopitelným způsobem. A díky tomu dokázal navazovat kontakty. Toho pak využil především na křesťanském východě, kde si skvěle rozuměl s představiteli pravoslavné církve, s patriarchy a s Moskvou,“ popsal kardinálův charakter provinciál českých jezuitů páter František Hylmar.
Hovořil italsky, francouzsky, latinsky či chorvatsky
Špidlík se pak po celý svůj život snažil působit jako prostředník mezi Východem a Západem. „Veškeré své debaty stavěl na svých zkušenostech z cest po světě. Snažil se působit jako most, spojení mezi jednotlivými národy a církvemi,“ vysvětlila místostarostka Boskovic Jaromíra Vítková, jaké místo ve světě si Špidlík zvolil.
K tomuto úkolu mu napomáhalo i jeho výjimečné jazykové nadání.
„Špidlík hovořil gramaticky přesně nejen v italštině, francouzštině, angličtině, španělštině a němčině, ale také ve slovanských jazycích, rusky, chorvatsky a slovinsky. Jako svůj rodný jazyk ovládal latinu a řečtinu. Latinsky plynně i hovořil,“ vyčetl Špidlíkovy znalosti Michal Altrichter z Teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Záhadné úmrtí Špidlíkova prasynovce
Při svých cestách po světě se ovšem musel vyhýbat zemi, ze které pocházel. Do rodných Boskovic se během čtyřiceti let komunistického režimu podíval pouze jednou. V čase doznívání výdobytků pražského jara v roce 1969 navštívil rodné Boskovice.
„Bylo to zrovna na svátek Božího těla. Když jsem byla ještě malá, sloužily se na náměstí v ten den obřady. Při strýcově návštěvě to bylo poprvé po letech, kdy se v Boskovicích slavilo, a další léta vše zase zaniklo. Ale ten rok to bylo velice hezké,“ vzpomíná na kardinálovu návštěvu Špidlíkova neteř Ludmila Švandová.
Na příští pobyt v Československu si musel Špidlík počkat dalších dvacet let. Bohužel tragicky skončil i pokus o navázání kontaktů s jeho příbuznými v Itálii.
V roce 1981 ho ve Vatikánu navštívil jeho prasynovec, student brněnské architektury Pavel Švanda. Krátce po jeho návratu našli Švandovo tělo na dně propasti Macocha. Dodnes nevyřešený případ budí vážná podezření, že nadaného mladíka zavraždili příslušníci komunistické Státní bezpečnosti.
Kardinál Špidlík se do vlasti opět podíval až po změně režimu. Od té doby pobýval na jižní Moravě často, jak jen mu to jeho četné pracovní povinnosti dovolovaly.
Kardinál Špidlík měl raději email než telefonNa jeho češtině nebylo posledních padesát let strávených ve Vatikánu vůbec znát. Ani náznak přízvuku. Stejně tak ani stopa únavy, kterou by u člověka slavícího devadesátiny většina lidí očekávala. Když jsme spolu loni na začátku prosince domlouvali rozhovor pro MF DNES, udivil mě kardinál Tomáš Špidlík i další věcí - raději než telefonicky chtěl odpovědi na zaslané dotazy poslat mailem. „Lépe to bude mailem, v těchto dnech tu bude mnoho zmatku,“ vysvětloval. Jeho hlas zněl mladě, byl plný energie. Také si podle lidí ze svého okolí i přes požehnaný věk udržel Tomáš Špidlík jasnou mysl a životní optimismus. A také skromnost. „Já devadesátiny neslavil, slavili je moji přátelé,“ zněla jedna z jeho odpovědí. Podle blízkých za něj navíc u počítače nikdo nesedával, s technikou si jubilant rozuměl, navíc prý vášnivě rád komunikoval s celým světem hned v několika jazycích. Počítač ve své rezidenci ve Vatikánu zapínal denně. Na zodpovězení všech otázek přesto boskovický rodák před životním jubileem dostatek času nenašel. Z dotazů si vybral jen některé, hlavně ty, které se týkaly jeho dětství a mládí. Na slíbený velký rozhovor ale nezapomněl. Občas poslal z Vatikánu krátký e-mail, pozdrav k svátkům a podobně. Naposledy psal před Velikonocemi. I dva týdny před svou smrtí mě ujišťoval, že s posláním odpovědí stále počítá. „Nyní jsem ale nemocný... Požehnané Velikonoce...,“ omlouval se a opět připojil i přání. Bohužel už poslední. (duch) |
