Třebaže je celoživotně upoután na invalidní vozík, stihl toho a organizuje možná víc, než by si troufl zdravý manažer či vytrénovaný sportovec.
"I když jeho zdravotní stav není dobrý, vždycky jde i do nových věcí. Pro nás znamená povzbuzení a inspiraci," hodnotí kamaráda Ivan Ševeček, vozíčkář a bývalý spolužák z Kociánky.
Na otázku, co by dnes vozíčkářům nejlépe pomohlo, Vidura obratem opáčí, že nejlépe bude, když si pomůžou sami, jen chtít. Také si pochvaluje, co všechno se pro hendikepované už udělalo.
Šifrovací hra pro vozíčkáře
Michael Vidura vymyslel v roce 2004 šifrovací hru "Temno" s kamarádem, rovněž vozíčkářem Liborem Doležalem alias Ginem. Při této noční hře, jejíž šestý ročník se konal nedávno, vozíčkář s asistentem anebo i "choďák", který si chce vyzkoušet mechanický vozík, projíždí podle šifer jednotlivá stanoviště v ulicích Brna. Dobrodružná hra končí obvykle až za rozednění.
Michael ViduraNarodil se v roce 1978 v Ostravě. Do Brna se dostal jako sedmiletý. Lékaři mu v dětství diagnostikovali spinální svalovou atrofii. Druhým domovem se mu proto stal brněnský Ústav sociální péče pro tělesně postiženou mládež - Kociánka. Studoval obchodní akademii a vysokou školu v Liberci, živil se tam i vytvářením webových stránek. Do Brna se vrátil v roce 2001. Vymýšlí hry a programy pro vozíčkáře. |
"Gino se několik let účastnil hry Tmou a strašně se mu líbila její atmosféra. Proto jsme se pak spolu rozhodli udělat pro vozíčkáře něco podobného. Aby vozíčkáři, kteří obvykle nemají odvahu vyjet večer ven, poznali noční ulice, které mají úplně jinou atmosféru než ve dne," tvrdí Vidura.
Letos se Temna zúčastnilo deset vozíčkářů s asistenty. Projeli trasu asi dvanácti kilometrů a k ránu skončili na hradbách Špilberku. "Na jednom ze stanovišť na Kraví hoře se mělo konat vypouštění lampionů, jenže to pořadatelé kvůli počasí odvolali," líčí Vidura.
K pravidlům Temna patří i hlídač každého stanoviště, který posádce může vymyslet náhradní úkol, pokud si účastník se šifrou opravdu neví rady.
"Jeden z nejoriginálnějších alternativních úkolů vymyslel kamarád Babka neboli Petr Babička, který takové už trošku jeté třešně nechával v šest ráno posádkám zapíjet mlékem. Byli tací, kteří do toho šli," pokračuje Michael Vidura.
Tábory, divadlo, cesty
Tento brněnský vozíčkář je spojen i s občanským sdružením Archa. Vzniklo roku 1990 na půdě ústavu Kociánka kvůli pořádání různých akcí. Archa dnes stojí za divadelními hrami vozíčkářů a pořádáním letních táborů pro děti i dospělé.
Michael Vidura účinkuje posledních šest let ve všech hrách ansámblu a letošní premiéru původní verze Limonádového Joea v královopolském divadle Barka už i režíroval.
"Divadlo mě hodně chytlo. Líbí se mi, jak je živé a jak se částečně tvoří samo. Diváci ovšem někdy nevědí, jak mají reagovat. Vidět vozíčkáře na pódiu není běžné a někteří lidé se bojí zasmát. Jenomže to je to, po čem toužíme," zdůrazňuje muž, který pořádá také tábory a výlety pro dospělé.
"Na jednom z táborů Archy vzniklo spontánně naše divadlo. Nejdřív inscenovalo postupně všechny kusy od Cimrmanů a vloni přidalo hru Mlýny divadla Sklep. Výnos z představení jsme investovali do nového auta, což je prakticky jediný majetek, co Archa má," vzpomíná novopečený režisér.
Jedna z repríz "Limonádníka" se koná 7. října v Barce v Brně-Králově Poli. "Hrajeme původní verzi z roku 1944, kterou už dneska skoro nikdo nezná. Je to půvabné dílo s krystalicky čistou češtinou," přibližuje hru Michael Vidura.
Na hladině se šnorchlem
Když si nedávno našel slečnu, která momentálně studuje v Německu, vozíčkář neváhal a dojel za ní vlakem. "Jel jsem z Brna do Drážďan, odtud do Lipska, pak do Magdeburku, do Berlína a pak zase zpátky do Brna, všechno ícéčkem, které už má zařízení pro vozíčkáře," chválí si pokroky v dopravě Vidura.
Když pobýval kdysi na Kociánce, vůbec si prý nedokázal představit, že bude žít sám v bytě bez jakékoliv stálé podpory zdravotnického personálu, že bude jezdit v noci po městě bezbariérovou tramvají nebo že si zajede s kamarády zašnorchlovat do Řecka.
"Nejúžasnější bylo ležet na hladině se šnorchlem, dívat se třeba do třicetimetrové hloubky na ryby v jejich přirozeném prostředí a představovat si, že kdyby se něco stalo, tak jsem prostě mrtvý," vzpomíná Vidura.
Oceňuje přitom spontánní přístup zdravých kamarádů ze sdružení Archa, kteří zážitky s postiženými neberou jako charitu, ale obohacení obou stran.
"Při našich akcích také za všechno platí zdraví i vozíčkáři stejně. A mě nejvíc baví, že oproti organizacím se statisícovými rozpočty takové věci děláme třeba za pět tisíc korun celkem. Já držím ostatně rekord i v Arše, víkendový výlet kolem Tišnova s noclehy a gulášem u kamarádů nás stál jen osmdesát korun," usmívá se věčný optimista.
