Slovanská epopej Alfonse Muchy padesát let přitahovala návštěvníky do Moravského Krumlova bez zájmu Prahy - a najednou se dějí věci! Zlaté nacionální blouznění spisovatele a mediálního kazatele Zdeňka Mahlera, který kdysi vzrušeně popisoval, kterak Mistr při malování tohoto obrazového cyklu chroupal čokoládu, aby nemusel přerušovat práci. Po dělostřelecké přípravě z předchozích let, kterou letos vystupňoval spor o zapůjčení Slovanské epopeje do Japonska, jsme nyní svědky dalších taktických manévrů ze strany hlavního města Prahy i Muchovy rodiny.
Město Moravský Krumlov coby dlouhodobý správce Slovanské epopeje hraje v bitvě o budoucí profit roli postrkovaného pěšáka, jehož zásluhy a potřeby se nyní jako argument hodí, ale bůh ví, že budou v jisté chvíli zapomenuty.
Jsou v tom peníze i politika
Ani jednomu z aktérů této tragikomedie se nelze divit. Jde o hodně, přičemž Muchovo dílo je především kapitálem: kulturním, symbolickým i ekonomickým. A v případě radních hlavního města Prahy před komunálními volbami také kapitálem politickým.
Do hry se vložil i Jihomoravský kraj, jehož hejtmana právem nadzdvihlo netaktní a nespravedlivé vyjádření pražského radního o zdevastovanosti moravskokrumlovského zámku. Navíc už před nějakým časem nabídlo brněnské výstaviště možnost umístit Epopej do některého ze svých nevyužívaných pavilonů.
Všichni jsou na osudech Muchova odkazu vlasti nějak zainteresováni, všem z jeho budoucího umístění něco kyne. Anebo o něco přijdou.
Nejjednodušší a zároveň nejhorší pozici má Moravský Krumlov. Buď mu zůstane atrakce, nebo utře. Zřejmé jsou zájmy brněnského výstaviště, které si za poskytnutí a úpravu výstavního prostoru pro Muchovo dílo slibuje oživení areálu využívaného mezi akcemi jenom sporadicky. Jihomoravský kraj chce satisfakci, protože je v tom nevinně. Dědicové Alfonse Muchy letos po uplynutí ochranné lhůty přišli o význačný zdroj příjmů za autorská práva, takže je - bez pohoršení, prosím - v jejich přirozeném zájmu participovat na všem, co s umělcem souvisí.
A hlavní město Praha? Těžko říct. Buď už má plán na komerční využití Slovanské epopeje, nebo potřebuje nahnat politické body před volbami, nebo se opravdu hodlá systémově starat o svou kulturní infrastrukturu a svěřené hodnoty. I když k té poslední variantě jsem skeptický.
O roli Národní galerie v Praze, v jejímž Veletržním paláci by mělo být Muchovo dílo případně půl roku vystaveno, se taktně mlčí.
Na jedné straně je volba tohoto objektu logická, neboť právě zde se celek poprvé představil veřejnosti. Navíc je v něm dost místa a exponát zvýší jeho návštěvnost.
Na straně druhé jsou argumenty proti: z hlediska klimatických podmínek Veletržní palác moc nevyhovuje a sbírku moderního a současného umění, jejíž expozice se tu nacházejí, musí přítomnost zakademizované secesní mytologie Slovanstva poněkud znervózňovat.
Dohodu mezi Národní galerií v Praze a Galerií hlavního města Prahy, která se za Prahu o Slovanskou epopej stará, lze tedy vnímat jako čirý pragmatismus nebo postmoderní truc.
Hodláme-li hledat viníka současného virválu, pak je jím jednoznačně hlavní město Praha, které mohlo už dávno (tedy alespoň po roce 1989) najít z hlediska svého rozvoje a podpory turistického ruchu vhodné místo a postavit pro Slovanskou epopej důstojnou budovu. Nesouhlas rodiny byl v tomto smyslu nepodstatný, neboť darovací smlouva neobsahuje ani příslib konkrétního pozemku, ani plány. Ale odpor Muchů se hodil, nebyly peníze a o nic nešlo. Teď bude muset Praha vyjednávat rychleji a za ztížených podmínek.
Přitom plán umístit Slovanskou epopej na Vítkově dává vzhledem k dějinám, symbolice i budoucím městským funkcím tohoto kopce smysl.
I v Británii mají problém
Předpokládám, že právě díky současnému rozruchu vyhovujícímu z marketingového hlediska jak Muchově rodině, tak Praze najdou nakonec znesvářené strany společnou řeč a nějak se dohodnou. Mělo by to být rychle, protože z hlediska péče o naše umělecké dědictví jsou před námi naléhavější úkoly, které tak nějak nejsou sexy.
Do té doby ať Slovanská epopej zůstane v Moravském Krumlově. Padesát let se jí tam nic nestalo, takže dalších padesát tam ve zdaru vydrží.
Ale upřímně. Se Slovanskou epopejí si nějak poradit musíme, pro další vývoj poznání světové výtvarné kultury je nicméně podstatnější, jak dopadne podobný spor o statut a fungování naprosto unikátní knihovny historika umění Abyho Warburga.
Její správce, kterým je London University, se totiž chová v rozporu s darovací smlouvou z roku 1944. I když to zdejší média nezajímá, budiž nám útěchou, že v tom nejsme sami.
