Hilda byla báječná ženská, ale taky byla hodně tlustá. Vzpomněla jsem si na ni, když teď na pardubický domov důchodců prasklo, že lidem dělí jídlo napůl, a šéf to zdůvodnil slovy: Po běžných porcích by tloustli a musím myslet i na personál, který je přenáší.
Přenášet tetu Hildu by nebylo jen tak, nejspíš by tedy v onom domově nedostala k jídlu nic. Naštěstí umřela v kruhu rodinném a Jarka byl hodný, i když se s ní rád špičkoval.
V několika takových domovech jsem byla a viděla tam lidi různého ražení. Pár tlustých tetiček Hild, ale také - a častěji - takové ty křehké věchýtky. I kdyby měl tedy pardubický šéf v něčem nakrásně pravdu, svou paušalizující větou si koleduje o titul Střelec roku.
Nota bene i v obyčejné hospodě bývá pravidlem, že si za poloviční porce účtují 70 procent ceny, nikoli plnou jako ve zmiňovaném domově. Ledaže by se šéfkuchaři rozhodli zavést nucenou převýchovu obecně tlustých Čechů a začali všem automaticky dávat poloviční talíře s odůvodněním: Musíme myslet na pojišťovny, které nemoci z obezity platí.
Nestačí však jen cpát se méně, je také potřeba se pohybovat. Slavný lékař profesor Zdeněk Mařatka, který ve svých 95 letech dbal na přísnou životosprávu, si ordinoval dvakrát denně salát (žádné tuky a uzeniny) a třikrát denně běh. Těžko srovnávat profesora Mařatku s lidmi, kteří leží v domově důchodců, ale jedno vím téměř jistě: fyzická aktivita a rehabilitace bývají přesně tím, čeho se jim vedle kvalitního jídla nedostává.
Většina těch stesků žel zůstává pod pokličkou, dokud nějaký jednou za čas nevybublá. Obvykle a příznačně: anonymně. Všimli jste si, že takřka nikdo z kritiků pardubického domova nemluví na jméno? Že by typická česká připodělanost?
Jak se to vezme. V normálních poměrech by si nespokojený zákazník nejdřív postěžoval vedení a pak odešel jinam, ale tady nebývá kam. Rodina je ráda, že se jí podaří dědečka někam strčit, a drží ústa a krok.
A platí. Neplatí málo (v Pardubicích 18 tisíc měsíčně), ale pozor na povrchní soud: uvážíme-li, že náklady na jeden den pobytu v nemocnici činí až tisíc korun, což zahrnuje stravu, hygienu a hlavně celodenní péči, není to částka tak přemrštěná.
Domovy seniorů i tak musí shánět dotace. A ne snadno. Každý den mě na ulici zastaví vyběrači se sloganem: Přispěli byste na nemocné děti? Ale kdo vybírá pro starce?
Stáří není atraktivní a moc se o něm nemluví. Pokud se o starých lidech zrovna nenatočí nejapný klip Přemluv bábu!, či naopak - to je ten lepší případ - povedená komedie. Třeba Ženy v pokušení, kde úžasná (a samozřejmě štíhlá) sexy šedesátnice Eliška Balzerová svádí muže a turborychlost žití má zařazenou i v době, kdy umírá.
Ale kolik z nás něco takového čeká? Kéž by víc než těch, které čekají rozpůlené porce.
