Jako první Čech a nejmladší vědec v historii byl Tomáš Zdechovský ve třiatřiceti navržen na prestižní mezinárodní cenu za výzkum mozku WIFI Trainer Award.
Po nocích pak píše básnické sbírky. Vyšly mu už tři a teď se chystá na novelu.
"Měl jsem velikánské štěstí, ale i proto cítím pokoru a snažím se pomáhat," říká mentální kouč a poeta šlechtického původu Tomáš Zdechovský.
Jak se student teologie, žurnalistiky a sociální komunikace dostane k trénování mozku, potažmo mezi nejlepší mentální kouče v Evropě?
Ta cesta byla dlouhá. Prvním impulzem pro to, abych se o mozek začal hlouběji zajímat, bylo onemocnění mého postiženého bratra. Další vzešel z toho, že v České republice neexistovala metoda měřitelnosti vzdělání a mentálních schopností. Na to jsme se mimo jiné zaměřili. Z deseti věcí, které zkoušíte, pak vyjde třeba jen jedna. Šlo například o výzkum syndromu open space. Ty případy byly diagnostikovány psychiatricky a dotyčný dostal nějakou léčbu, většinou prášky.
A jak jste se dostali k těm velkým firmám?
My jsme udělali několik výzkumů v českých firmách a zjistili jsme, že největším problémem je, že se lidé ve velkém prostoru mezi ostatními neumí soustředit. Potom není efektivita práce žádná. Proto jsme metodiku začali dál vyvíjet. Dneska je o ni největší zájem právě od firem, které investují velké peníze do svých manažerů a požadují výkon. Ti lidé berou třeba osmdesát tisíc korun měsíčně a přitom se v práci soustředí pouze jednu hodinu.
A věřili vám, že jim dokážete pomoci?
Aby vás začali brát vážně, musíte mít výsledky, což je ve vědě běh na dlouhou trať. Každý seriózní věděcký výzkum trvá nejméně sedm let, což je teď právě doba, po kterou to děláme. Máme první výsledky, které jsme schopni zopakovat na další a další skupině, jako jsou například vrcholoví basketbalisté, ženy i muži.
Jste rodák z Vysočiny, ale žijete v Hradci Králové. Kde se cítíte doma?
Jednoznačně na Vysočině. Narodil jsem se v Havlíčkově Brodě, studoval jsem gymnázium v Ledči nad Sázavou a vyrůstal v nedalekém Kožlí, kde rodiče koupili dům. Domov cítím tady, na Vysočině, je mi tu dobře. Do Hradce jsem se přiženil, ale zjistil jsem, že to není náhoda. Náš rod má šlechtický původ někdy ve 14. století a pochází právě z východních Čech. Předci zakládali například rybníkářská díla na Přeloučsku nebo vlastnili panství v Kladrubech, kde je dnes známý hřebčín. Žijících potomků s naším příjmením je v republice jen šest.
Tomáš Zdechovský
|
Na Vysočinu se ale nevracíte jen k rodičům. Nedávno jste tu otevřeli pobočku vaší mozkové laboratoře.
Pobočka naší neurolaboratoře vznikla v Třebíči. Lze tam pomocí přístrojů trénovat mozek. O tuto metodiku je zájem. Spolupracujeme s psychology, lékaři a dalšími odborníky. Soustředíme se na rozvoj kognitivních funkcí mozku.
Co vás na něm nejvíce zajímá?
Mozek je dnes pořád neprobádaný, ale víme, že některé jeho části se dají trénovat. Jedna z těch částí je koncentrace, logické uvažování, prostorová orientace nebo paměť. Naši tréninkovou metodu jsme vyvinuli společně s bývalým šéfem Microsoftu Ivanem Pilným.
Jak jste se ke spolupráci s ním dostal a v čem je vaše metoda výjimečná?
Dohromady jsme se dali díky televiznímu pořadu Den D, kde ho jako investora zaujal právě můj projekt neurolaboratoře. I když jsem tehdy žádné slíbené peníze nedostal, tak od té doby třetím rokem spolupracujeme a chystáme společné projekty a technologie, které budou v budoucnu snad finančně zajímavé. Všechny vydělané peníze v řádech milionů ročně investujeme do rozvoje a výzkumu.
Přibližte přednosti vaší práce?
Naše metoda oslovuje asi tím, že je to komplexní propojení více složek dohromady. Jak psychologie, tak přístrojů na trénink mozku. Dokázali jsme spojit software a hardware. Máme pobočku v Číně nebo na Slovensku, začínáme v Rusku a dalších zemích.
I to je zřejmě důvod vaší nominace na cenu za výzkum mozku, kde jste se ze dvanácti tisíc uchazečů ze střední Evropy dostal mezi pět nejlepších. Jak se cítíte jako nejmladší nominovaný ve skoro 70leté historii soutěže a navíc jako jediný Čech?
Beru to s velkou pokorou. Měl jsem v životě asi hodně velikánské štěstí, že jsem mohl udělat to, co jsem chtěl dělat. Kdybych cenu získal, vím, že se mi otevřou dveře do nejvyšších pater byznysu. I kdybych cenu nezískal, možná i proto, že jsem nejmladší, tak je i nominace na ni velký úspěch. Vědět to budu asi koncem dubna.
Vraťme se k vaší metodě. Co je nejčastějším problémem, který pomáháte lidem pomocí ní zlepšovat?
Dobrým příkladem jsou už zmiňovaní sportovci. Technicky i fyzicky jsou na tom skvěle, ale ztrácejí koncentraci. Tu jim pomáháme zlepšovat například na mozkové střelnici, kde silou svého soustředění střílejí do terče. Když jsme například začínali s pardubickými basketbalisty trénovat, byli na osmém místě v extralize, po roce byli druzí. Další oblast je prostorová orientace, kde se dá také hodně zlepšovat. Trénujeme třeba i fotbalové rozhodčí, špičkové golfisty nebo českou juniorskou reprezentaci v moderním pětiboji. Ve sportu už výkonnostně nelze jít dál bez dopingu. Všechny zakázané látky ihned poznáte. To, co ale lze posouvat dál, je mentál. Tam ještě na konci nejsme.
Vy se ale nesoustředíte pouze na sportovce.
To je asi třetina naší práce, ta nejzajímavější. Hlavní část jsou manažeři. Už dnes trénujeme velké nadnárodní společnosti z celého světa, například Dell. Naše metoda je ale využitelná také pro bezpečnostní složky, armádu a podobně.
Ve vaší laboratoři jsem si sám na sobě zkusil, jak lze silou soustředění pohybovat kuličkou nebo zaměřit na střed terče zbraní. Co všechno lze mozkem ještě ovládat?
Možnosti jsou v podstatě neomezené. Zjistili jsme, že lze skrze mozek zvedat věci. Tím příkladem je helikoptéra ovládaná mozkem. Jednáme s výrobcem lékařských pomůcek, který chce naši technologii aplikovat do svých pomůcek, kde se otvírají velké možnosti například u lidí, kteří dlouhodobě nemohou komunikovat a ani se bez pomoci nepohybují. Snímáním mozkových vln jsme schopni některé věci vyjadřovat.
A jak konkrétně můžete pomoci postiženým lidem?
Mám kamaráda, který je po autonehodě deset let celkově ochrnutý, ale mozek mu funguje. Tenhle člověk by si do několika let s využitím těchto metod mohl třeba otevřít okno, zapnout hudbu, ovládat svět kolem sebe. Vyvíjíme technologii pohybových čidel, pomocí níž jsme schopni rozjet a zastavit auto. S jednou havlíčkobrodskou firmou jsme vyvinuli autodráhu ovládanou mozkem, která je plně funkčním prototypem. Chceme, aby tohle byl náš přínos. Dávat těmhle věcem funkční rozměr pro normálního člověka.
Sám jste se mi svěřil, že všechny metody jste nejprve testoval sám na sobě.
To je pravda, strávil jsem těmi pokusy nespočet hodin i nocí. Na spoustu věcí jsem přišel právě v noci. Jednou mi moje žena řekla, že utíkám v noci za milenkou. Je to ale o tom, že každý malý krůček znamená strašně moc času. Třeba za helikoptérou ovládanou mozkem jsou tři roky práce a osm rozbitých strojů za desetitisíce. Odměnou je pro mě nejen úspěch, ale zlepšování vlastních schopností. Obrovsky se mi třeba zpřesnila paměť na jména i letopočty. Dokážu se mnohem lépe soustředit a tím zvládat v krátké době spoustu věcí.
Existuje třeba nějaká obecná rada pro každého, kdo by se chtěl věnovat rozvíjení schopností vlastního mozku?
Za prvé je třeba hodně větrat. V momentě, kdy mozek dostatečně okysličujeme, lépe funguje. Za druhé musíme umět měnit činnosti, snažit se koncentrovat na to, co právě dělám, a udělat si v tom systém. Teď se věnuju tomuto naplno. Nejčastějším problémem je, že je člověk roztěkaný a snaží se dělat víc věcí najednou, a přitom žádnou pořádně. Je také potřeba si udělat aspoň jednou denně čas na sebe. Já jsem se naučil, že každý večer si projdu, co jsem udělal špatně a co dobře, co mohu změnit. Hodně pomáhá utřídit si myšlenky.
Jak jde dohromady výzkum mozku s psaním básniček, kterému se věnujete?
Jsem věřící člověk, což se u mě hodně promítá i v psaní básní nebo povídek. Čím víc člověk poznává mozek, tím víc zjišťuje, že vlastně nic nepoznal. Je to jako bychom se koukali do něčí ložnice ze vzdálenosti 38 tisíc kilometrů. To všechno mě vede k veliké pokoře a zjištění, že svět je o tom chovat se podle nějakých zákonů. Já jsem konvertita a nikdy jsem nevěřil tomu, co říká pan farář, musel jsem si to sám zažít. Na vánoční svátky jsem šel pěšky z Ledče do Číhoště a potkal lidi, co žijí z šestitisícových důchodů. Je to o pokoře a skromnosti. Já jsem sice podnikatel, ale se sociálním cítěním. Zisk pro mě není to hlavní. Firma má sice velký obrat, ale kdybyste viděl moji výplatnici, asi byste se pousmál. Nevyplácím si žádné závratné odměny, jezdím ve škodovce a žiju se ženou a třemi dětmi v menším bytě, který nám stačí, protože aspoň nemáme tolik uklízení. Velký majetek znamená i velký strach a nesvobodu.
Kdy naposledy jste napsal báseň a o čem byla?
Bylo to zrovna včera při jízdě autem, v němž poslední dobou trávím většinu svého pracovního času, a je věnována Vysočině, kterou mám rád, stále se sem vracím a hlásím se k ní. Vznikla v reakci na to, jak se letos dlouho probouzí příroda. Nepamatuju, že by touhle dobou ještě nic nekvetlo a krajinu pokrýval sníh. Jel jsem autem přes Vysočinu a v jednom místě začalo svítit sluníčko, což byla předzvěst, že už jaro přijde.
Chystáte se vydat další sbírku?
Letos by měla vyjít moje první novela, která uzrávala osm let, a je čas na její vydání. Je o vztahu mladého muže a starší ženy. Je o jednom dni jejich života, o pocitech, které mohou být pro někoho zdánlivě všední, ale pro ně neopakovatelné.
