Respekt, nebo dokonce trochu strach. Když čtyřiačtyřicetiletý Daniel Rakovan v sobotu prvně přistoupil k hnědému koni, který ho měl svézt, radost v očích rozhodně neměl.
"Hlavně s ním nikam nejezdi, stůj," prosil poté fyzioterapeutku Hanku Kohoutovou, s jejíž pomocí se na hřbet koně dostal. Za chvíli už ale seděl na koni celkem jistě. Navzdory počátečnímu strachu i tomu, že to bylo poprvé v životě. Jen při pohledu z jedné strany člověk viděl, že do třmene neopírá nohou, ale protézou.
Stejně jako on na tom byla většina lidí, kteří se v sobotu sešli na jízdárně v Řícmanicích u Brna. Akci totiž pořádalo občanské sdružení No foot no stress – v překladu tedy Žádné nohy, žádný stres. Nezisková organizace sdružuje lidi, kteří jsou po amputaci nohy a nechtějí se vzdát aktivního života.
Na vesnici se lidé stydí více
"Když jsem sama přišla o obě nohy, zjistila jsem, že žádné podobné sdružení neexistuje. Pozornost všech je upřená na vozíčkáře a lidi po amputaci s protézami jsou v tom sami. A když k tomu navíc žijí na vesnici, která není tak anonymní jako město, mnohdy se stydí vyjít mezi lidi," popisuje zakladatelka sdružení Andrea Brzobohatá z Brna.
Ona sama přišla o nohy před necelými třemi lety ze dne na den kvůli meningitidě, při níž málem zemřela. Lékaři jí tehdy dávali jen čtyřprocentní naději na přežití (více o průběhu její nenadálé nemoci si přečtěte zde).
Nemoc ale překonala a po dlouhé rekonvalescenci nyní chodí jedenačtyřicetiletá Brzobohatá pomocí bionických protéz. Návrat do aktivního života jí navíc usnadnili i čtenáři MF DNES díky loňské Vánoční sbírce redakce a Konta Bariéry. Na pomoc Andrey a dalším pěti rodinám přispěli 315 tisíc korun (o vánoční sbírce si přečtěte zde).
Prostřednictvím občanského sdružení se nyní Andrea a její přátelé snaží pomáhat těm, co se také musí vyrovnat s amputací. "Jsme tu i pro ty, kteří se například dozví, že je kvůli rakovině amputace čeká, a mají strach z toho, jak budou žít po ní," popisuje Andrea Brzobohatá.
Boj s úřady i vlastním strachem
Ráda by také dosáhla toho, aby se k lidem po amputaci chovaly vstřícněji úřady. "Už jen dostat bionickou protézu, která se ohýbá a umožňuje normální chůzi, je občas velký boj. A to i u lidí, kteří chtějí žít aktivně a bez takové protézy nemohou," popisuje.
Díky akcím sdružení se navíc beznozí lidé pravidelně schází na různých společenských akcích, kde si užijí zábavy a mohou si také vyměnit své zkušenosti s léčbou, protézami či třeba zdravotními pojišťovnami. Vydali se už na plavbu parníkem po Vltavě, lyžovali v Jeseníkách nebo absolvovali školu smyku.
A o tomto víkendu se učili jezdit na koni. "Při jízdě nevnímáte jen sebe, ale i koně. I díky tomu se při hipoterapii daří léčit spasticity, čili zvýšené svalové napětí či třeba fantomové bolesti, tedy pocity bolesti či třeba brnění amputované končetiny," vysvětlovala přihlížejícím fyzioterapeutka Hanka Kohoutová z koňského sedla.
A Daniel Rakovan, který je poté prvním odvážlivcem v sedle, jí dává za pravdu. "Člověk musí zatnout i svaly, které jinak nepoužívá. Bylo to prima," raduje se muž. Jak dlouho je bez nohy on? "Už dvaatřicet let. Skočil jsem tehdy pro nemluvně, které vypadlo z kočárku pod kamion. Oba jsme přežili, ale já jsem prožil klinickou smrt a přišel jsem o nohu. Když jsem se pak probral, řekli mi, že jsem měl v noze zhoubný nádor. Bez toho úrazu bych zakrátko zemřel," popisuje muž, zatímco spokojeně hladí hnědého koně po čumáku.
