Divadelní zážitek od Gogola Klasiky od Nikolaje Vasiljeviče Gogola o podvodníčkovi, který po ruském venkově skupuje „mrtvé duše“, tedy reálně zemřelé, ale zatím stále evidované mužiky, se na scéně Městského divadla Brno ujala režisérka Hana Burešová a její partner, dramaturg Štěpán Otčenášek. S oddaně i zapáleně hře sloužícími herci se jim podařilo stvořit opravdovou událost. Herecky neselhávajícímu Michalu Isteníkovi postava úlisně vypočítavého Čičikova dokonale sedí, ale také všichni ostatní se suverénní profesionalitou dokazují, že mají-li ve svých rolích o čem hrát, i malé úlohy včetně společné souhry se můžou stát divadelním zážitkem.
K tomu připočtěme ve všech složkách účinné jevištní ztvárnění „snu o ruské duši“, jež přesně v Gogolově duchu varuje i před její odvrácenou stranou, a máme tady současně působící, divadelně precizní a nezvykle účinnou jevištní podobu literární látky, na níž si vylámali zuby četní divadelníci i filmaři. Hra si v podstatě zasluhuje vrcholné ohodnocení a těch zanedbatelných pět procent z celé stovky padá na vrub obecnému divadelnímu nešvaru dnešních dnů považovat diváky za už příliš citově otrlé, takže knoflíkem emocí se otočí o trošku víc, než je třeba. Ale tady jde opravdu o malinký kousek. * Mrtvé duše, Městské divadlo Brno * 95 %
Trautenberk to zase schytá Postavy z večerníčků o Krakonošovi, zlém Trautenberkovi a jeho malém panství složeném z tria Anče, Kuba, hajnej lákají od začátku října do Divadla Radost. Základní sestavu z pohádek Marie Kubátové režisér i autor hudby Vlastimil Peška doplnil o četná loutková zvířata a herce z potulného divadla, kteří děj komentují a částečně ztvárňují se svými loutkami.
Principál Radosti se navíc chvályhodně inspiroval především krkonošskými pověstmi sebranými Paulem J. Praetoriem, které přinášejí jiné příběhy než oblíbený televizní seriál. Postavy i jejich jednání se nese ovšem ve stejném duchu. Vypočítavý Trautenberk je pokaždé vyšší mocí ztrestán a poddaní se dílem radují, dílem z toho mají zisk. Lidově pojatý „prdící“ humor sice může vytříbenějšímu vkusu diváctva připadat trošinku pokleslejší, ale k celkovému duchu lidového divadla dobře sedí. A děti se baví náramně. *Krkonošské pohádky, Divadlo Radost * 70 %
Příběh posedlosti mocí Úplným průšvihem naštěstí neskončila česká premiéra „strhujícího příběhu posedlosti mocí“ podle kultovní, normalizačním režimem léta zakázané stejnojmenné novely Ladislava Mňačka, kterou autor uhranul své čtenáře už v roce 1967. Pro scénu Národního divadla Brno ji v Redutě adaptoval Tomáš Vůjtek a režíroval Ondřej Elbel. Jde ovšem o skoro doslovný přepis knihy. Na pohřbu mocného státníka přibližuje jeho přítel fotograf na epizodách ze společně prožitého osudu, jak se ze statečného chlapáka-partyzána stala lidská zrůda paranoicky posedlá mocí i strachem.
Opatrný a nepříliš invenční přístup inscenátorů látce sice zásadně neublížil, ale také ji ničím neobohatil. Což u víc než padesát let známého příběhu působí na scéně asi jako povinný historický seminář pro střední školy. Pro ty však rozhodně nebude na škodu, když jej zhlédnou. * Jak chutná moc, Divadlo Reduta * 50 %
Vánoční klasika s Louskáčkem Obrovský vánoční strom, desítky dětských tanečníků, „vymazlené“ kostýmy i scéna, tak se v Janáčkově divadle předvádí baletní vánoční klasika Louskáček s hudbou Petra Iljiče Čajkovského.
Ještě vloni uváděnou ruskou podobu příběhu oživlé hračky, která s malou Klárkou putuje do pohádkové říše, nahradila letos choreografie Kanaďana Fernanda Naulta. S opravdu pompézní výpravou ji uvádí divadlo v Montrealu nepřetržitě už padesát let. Také brněnské diváky nadchla scéna i kostýmy tanečníků, kteří dobře vědí, že účinkují v líbivém a osvědčeném kusu.
Na tvorbě Louskáčka se podílelo sto dětí z brněnských baletních škol.
Jen pro návštěvu menších diváků je třeba zdůraznit, že nejvděčnější dětské i myší souboje se odehrávají v první části Louskáčka, zatímco ve druhé nastupuje především klasické baletní umění. A zvláště menší děti se při téměř tříhodinovém představení můžou začít nudit. * Louskáček, Janáčkovo divadlo * 80 %
Z filmového plátna na jeviště Film Duch režiséra Jerryho Zuckera, kde roli zavražděného a posmrtně do děje zasahujícího mrtvého hrál Patrick Swayze a jeho truchlící, milencovými vrahy ohroženou milou Demi Mooreová, byl v 90. letech 20. století opravdu známý. Za jeho muzikálovou podobou z roku 2011 stojí autor filmového scénáře Bruce Joel Rubin a také autoři textů původních písní a hudby Dave Stewart a Glen Ballard.
V Městském divadle Brno Ducha s dokonale využitými efekty „své“ Hudební scény režíruje Stanislav Moša.
Nejcennější na muzikálu ovšem je domyšlený nadějeplný děj včetně postavy báječně trhlé černošské spiritistky, která živým „tlumočí“ slova duchů. Při druhé premiéře si tuto roli vychutnala Markéta Sedláčková. Texty písní však zejména v české podobě nejsou žádné klenoty, ba ani hudebně tu nenajdeme nic zvlášť pozoruhodného. Ale pro oživení pocitu, že skutečná láska přemůže i smrt, je také muzikálová verze dobrá dost. * Duch, Městské divadlo Brno * 70%
