V něm do městečka hrajícího čtvrtou nejvyšší soutěž dorazily také tři desítky příznivců z Brna, kteří si nechtěli nechat ujít svého oblíbence „Švanciho“ v akci. „Atmosféra byla neskutečná. Rakouský a brněnský kotel se spojily, nechybělo ani pověstné pyro,“ líčí Švancara.
Ten měl prsty i téměř ve všem podstatném, co se odehrálo na hřišti. K výhře zachraňujícího se Waidhofenu 2:1 nad Gaflenzem přispěl vítězným gólem, ještě předtím vybojoval penaltu. „I s přípravou to na mě byla už asi třetí penalta, zatím mi to žerou,“ informuje hráč známý svými hereckými kousky. „Samozřejmě jsem to trošku přihrál, ale alibisticky můžu říct, že kontakt tam byl.“
Rozehrání pokutového kopu přenechal svému krajanovi Lukáši Nechvátalovi. „Nepotřebuju se zviditelňovat, navíc jsem byl zadýchanej. Nechal jsem to Lukymu, věděl jsem, že šance ještě mít budu,“ vysvětluje Švancara. A měl pravdu, příležitostí měl hned několik. Nakonec se prosadil střelou z otočky zhruba deset minut před koncem.
„Jsem rád, že jsem týmu pomohl. Jsem tady nejstarší a asi i nejtlustější, ale je jasné, že po mně budou chtít, abych rozhodoval zápasy.“ Zatímco profesionální kariéru už zabalil a v červnu chystá velkolepou rozlučku na brněnském stadionu za Lužánkami, na nižší úrovni by Švancara rád ještě nějaký ten rok vydržel.
„Už trochu bojuju s kondicí, ale pořád mě to neskutečně baví. Musím poděkovat spoluhráčům, že mě berou a dávají mi balony, bez nichž by se mi fotbal otrávil. A vyhovuje mi i trenér, který mě nechává být, což jsem měl vždycky rád. Nepotřebuju chválit ani zdrbat, protože sám vím, co hraju. A dokud mě trenér staví, tak je dobrej,“ líčí autor víc než 60 ligových gólů.
V Rakousku si nyní otevřel nejen gólový, ale i karetní účet. „Na jednoho Rakušáka jsem něco ukázal a pomezní (rozhodčí) to viděl. Ale hlavní je, že to lidi bavilo, nechyběly ani klasické švancarovinky. Oni ještě netuší, jakého magora si tam vzali.“
