Na stejnou cenu byly nominované i Hlouškovy další dvě inscenace. Za měsíc začne s přípravou muzikálu Mamma mia! Premiéra je naplánovaná na březen, takže další cesta na Island ho brzy čeká.
Když jsem chodila na základní školu ve Šlapanicích, učitelé nám dávali za vzor vaše kresby, které visely na školních chodbách ještě dlouhá léta poté, co jste školu opustil. Jak dlouhá je cesta od kreseb na nástěnkách k islandské divadelní ceně?
Třicet let. Člověk si zdaleka není vědom, co bude dělat v třiačtyřiceti. Před rokem jsem dokončil s Jefem Kratochvilem knížku Za zrcadlem, která mapuje ateliéry výtvarníků v 80. letech minulého století. Na ní si člověk uvědomí, jaká byla situace tehdy a jaká je dnes. Mysleli jsme si, že se uměním dá uživit i ve svobodné společnosti. Byla tu spousta ateliérů, spousta lidí se živila volnou tvorbou. A já jsem to předpokládal taky - že budu dělat obrazy, grafiku, že mě to bude živit. Už od mala jsem ale vždycky toužil dělat film. Animované filmy jsem zkoušel od devíti let. A po tolika letech vím, že si člověk musí svou profesi vytvořit, vymyslet, že pracovní příležitost není někde na webu nebo na pracovním úřadě. Lidé mě chtějí pro to, co jsem si sám vytvořil. Nenajímají si mě jako profesi, která existuje, ale jako Petra Hlouška, který je pro ně něčím unikátní.
Petr Hloušek
|
Je důležité mít formální výtvarné vzdělání, pokud se člověk chce živit uměním?
Určitě. Dnes je sice například spousta fotografů laiků, kteří dosahují profesionální kvality. Ale musíme si uvědomit, že to je především díky technologii, která jim v podstatě neumožňuje dělat chyby. Vytvoří kvanta fotek, na kterých se můžou učit. Můžou udělat tisíce digitálních fotek a z nich vybrat 15 dobrých. Vzdělání je důležité. Třeba základy výtvarné kresby jsou dobré při hledání záběru, aby se nepřekrývaly objekty. Člověk pak ví, co a proč dělá, jaké používá prostředky a v jaké souvislosti.
Jak se brněnskému scénografovi přihodí, že se octne na Islandu?
Je to díky tomu, že v Brně je tak špičková muzikálová scéna. Stanislav Moša (ředitel Městského divadla Brno - pozn. red.) tady dokázal vybudovat standard, který se blíží světovému. Tak se sem dostaly světové muzikály a z Brna se zase dostávají zpět do světa. Měl jsem možnost udělat scénografii pro muzikál Mary Poppins a v té chvíli jsem se dostal do výčtu světových scénografů i já. Byl jsem totiž druhý, možná třetí scénograf na světě, který Mary Poppins dělal. V Brně měla 150 repríz. Na Islandu mají rádi spíš magický realismus, který se trochu liší od původní verze muzikálu. A tak, když se rozhodli nastudovat tento muzikál, oslovili mě. Tady i na Islandu ho dosud vidělo asi 70 tisíc lidí. Island je s Brnem vůbec docela dobře srovnatelný. Hlavní město Reykjavík má obdobný počet divadel. Obě městská divadla jsou také velmi podobná. Jsou dotovaná městem i státem, mají srovnatelnou velikost a i lidé v nich fungují podobným způsobem. Jsou na vysoké úrovni a odevzdaní divadlu, milí sympatičtí profesionálové, kteří vám pomáhají. A v obou divadlech vládne přátelská atmosféra, což vůbec není samozřejmé.
Ve scénografii používáte i takzvaný videomapping, který se díky veřejným projekcím začíná hodně dostávat i do povědomí veřejnosti. Proč je tak populární?
Je to show na velké ploše. Na ploše, kterou znáte a chodíte kolem ní denně, vytvoříte novou virtuální realitu. Je to jako byste vstoupili do matrixu, najednou se před vámi třeba rozpadne budova a postaví se znovu. Je to monumentální umění, které vyžaduje tmu. Můžete si tam dovolit téměř všechno, můžete čarovat, s fyzickým světem dělat nějakou nadpozemskou věc.
Vaše tvorba je hodně různorodá: scénografie, animace, projekce, plakáty, pohádka pro děti, ale taky třeba tašky nebo kalendáře. Jak moc je prostupná hranice mezi uměním a komercí?
Komerční grafikou jsem začínal a vlastně od ní ustupuji. Grafický design vůbec nezatracuji a smysluplná práce mě těší ve všech oblastech včetně firemní grafiky, ale samotná reklama je hrozně prázdná, nic za tím není. Jenom nápad kreativce, který vymyslí fór, za nímž nic není, a dokonalá technologie. To mi vadí a přijde mi to zbytečné. Ano, generuje to peníze. To dělá třeba burza taky a taky mi přijde zbytečná. Proto jsem rád, že jsem se od komerční grafiky mohl odklonit.
Jak jste se dostal ke spolupráci na letošním zahajovacím ceremoniálu na mezinárodní filmový festival v Karlových Varech?
Zase za to může Městské divadlo. Spolupracoval jsem na jednom představení s Šimonem Cabanem. Ten se pak s bratrem domluvil, že by do projekce úvodního zahajovacího ceremoniálu zahrnuli i mapping a animaci. A protože mě znal, oslovil mě pro spolupráci.
Jak moc to bylo náročné?
Byla to čtvrthodinová trojrozměrná animace. Pracovali jsme na tom měsíc v kuse.
Mimo jiné také působíte v kapele Uber, která hraje art rock. Jak vaše hudba zní?
Je to taková ta hudba, která se už nehraje. Připomíná 70. léta. Je to bigbít s ambicí nebýt pouhým bigbítem. Jsou tam básničtější texty, víc not než tři akordy. U nás něco podobného hrál brněnský Progres nebo Synkopy. Na koncertě hrajeme kolikrát jenom šest skladeb, každá má 10 až 15 minut a dlouhá kytarová sóla.
Jak velké má vaše kapela publikum?
Kapela hraje pět let a máme asi třicet fanoušků, kteří přijdou na každý koncert. Nás baví mít kvalitní nástroje a umět to zahrát tak, aby to ladilo, aby rytmika šlapala, znělo to tak jako světové kapely. Ale nepotřebujeme tu slávu, neživí nás to. Děláme to jenom pro radost. Říkáme, že jsme staří bigbíťáci a že už jsme staří i na revival. Hlavní publikum máme ve Šlapanicích, protože odtud pocházíme. Někteří z nás jsme dělali ochotnické divadlo, občas účinkujeme na akcích kulturního spolku Hrbatý hrozen. Pořádáme tam i pravidelné mikulášské koncerty. Ve Šlapanicích, když to neděláme často, přijde na náš koncert dost lidí, někdy i padesát až sedmdesát. (smích)
Jak blízko má výtvarné umění k hudbě?
Je spousta hudebníků, kteří jsou původně výtvarníci, třeba Freddie Mercury byl grafik, někteří členové Pink Floyd architekti. Jak říkají strukturalisté, všechny obory od určité úrovně jsou stejné. Pro moji práci na muzikálech, i když dělám výtvarnou, je užitečné, že jsem muzikant. Rozumím hudbě nejenom tak, jak je v notách co zapsané, ale chápu i její strukturu. Podobně mám zkušenost, že když dělám nějakou animaci, z 80 procent sedí hudba na obraz. Hudební tektonika má něco společného s obrazovou, má podobnou duši. To je souvislost, která mě baví, proto mě baví dělat pro muzikálová představení.
