„Začínala jsem jako sanitářka, jenom jsem sledovala doktory při práci a vypomáhala. Moc mě to bavilo a zjistila jsem, že se chci dál ve zdravotnictví vzdělávat,“ vypráví o svých začátcích čtyřiašedesátiletá Ertlová.
Na první případ si pořád pamatuje
Vzpomíná také na první případ, který jako sanitářka zažila. Do nemocnice v Karlových Varech, kde tehdy sloužila, přivezli raněného vojáka.
„Střelil se schválně kulometem do srdce. Doktoři ho operovali celou noc a on přežil. Fascinovalo mě to a tehdy jsem si uvědomila, že práce ve zdravotnictví má smysl.“
Ve Varech na sestru taky vystudovala, praxi už ale začala v Brně, kam se s manželem přestěhovali. Jako dospívající si přála být pedagožkou, na školu se ovšem nedostala.
Sen si splnila až v pozdějším věku a pedagogiku vystudovala při dálkovém studiu, které stíhala s péčí o domácnost a prací.
„Nemohla bych jen doma plít zahrádku. Pořád potřebuji něco dělat,“ ujasňuje drobná dáma, která ač už je v důchodovém věku, působí pořád mladě a svěže.
Profesi ošetřovatelky a pedagožky spojila při vyučování šoférů záchranných služeb. Ti před rokem 1993 neměli status zdravotníků, pouze řidičů. Vychovala jich 1 600. „Vlastně jsem byla u přerodu řidičů záchranek ve zdravotníky,“ vysvětluje Ertlová.
Učila se z vlastních skript
Kromě kvalifikačních kurzů pro ně sepsala i učební text Přednemocniční neodkladná péče. Před ní totiž žádná ucelená učebnice neexistovala.
„Vtipné bylo, když jsme v posledním ročníku na vysoké škole měli v doporučené literatuře tuto knihu. Rozdávala jsem ji učitelům i s podpisem,“ směje se Ertlová a dodává, že letos se chystá třetí vydání.
Jak vlastně hodnotí povolání sestry s odstupem času? „Podle mě je nedoceněné. Dnešní sestry také nemají praxi při vzdělávání, a pak nevědí, do čeho jdou. Jsou mnohdy zklamané a spousta jich odchází do zahraničí,“ vyjmenovává Ertlová, jaké jsou podle ní nedostatky v ošetřovatelství.
Dalším problémem je prý i zdlouhavá a složitá dokumentace. „Sestry musí vyplňovat plno papírů, zapsat všechny úkony, které udělaly, a to na úkor péče o pacienta. Každý o tomto problému ví, ale nikdo s ním nic nedělá.“
Práce musí bavit
I když práce sestry není vždy příjemná, je podle ní krásná. „Člověk ji ale nesmí dělat kvůli penězům, nýbrž proto, že ho baví a naplňuje. Dostáváme se do kontaktu s nemocnými a umírajícími, takže je náročná hlavně psychicky. Ale vždy jsem se snažila udržovat si odstup a nemyslet na pacienty doma, jinak bych se z toho zbláznila,“ uzavírá Ertlová.
„Fanynka je prostě sestra na celý život. Malá vzrůstem, o to větší svým srdcem,“ mluví o sestře roku navrhovatelka jejího ocenění Michaela Hofštetrová Knotková, náměstkyně v Národním centru ošetřovatelství, kde pracuje i Ertlová.
„Je nejen nenahraditelným odborníkem s obrovským přehledem, ale i vynikajícím metodikem a pedagogem. Svoji přirozenou autoritu u spolupracovníků vždy získala snadno, především svou skromností, lidským přístupem a celoživotní láskou k povolání všeobecné sestry,“ uvedla náměstkyně.
