Bouchá hokejkou do ledu a pokřikuje netrpělivě na spoluhráče, když na ledě není něco podle jeho představ. Devítiletého Kubu Selmi poznáte mezi chlapci na tréninku kladenské hokejové mládeže na první pohled i pod hokejovou výstrojí. Přesto se tu nikdo jeho temperamentním reakcím nediví.
Díky trpělivosti a odvaze zdejších trenérů čelit neznámu, se malému chlapci ze Slaného, kterému příroda dala do vínku autismus, vývojovou dysfázii i hyperaktivitu najednou, plní jeho sen. Trenéři klubu Rytířů ho vzali pod svá křídla. A i když to není zrovna jednoduché, Kuba trénuje s „normálními“ kluky hokej.
Na začátku všeho dobrého, co dalo nový směr Jakubovu životu, byl přitom obrázek hvězdného hokejisty Jaromíra Jágra, který dostal odměnou.
„Kubíček nezačal v jednom roce věku mluvit. Nejdříve jsme si mysleli, že může být hluchý jako můj bratr. To vyšetření vyloučila, přesto řeč nenaskakovala a Kuba byl vzteklý, nevrlý. První diagnóza zněla těžší forma autismu. Přiznám se, že mě to rozhodilo, ale přestěhovali jsme se z Prahy do Slaného, kde je speciální školka, kde se o něj bezvadně postarali,“ vypráví Jakubova maminka, archeoložka Michaela Selmi Wallisová.
„V době, kdy neřekl ani pořádně slova máma nebo táta, přišel ze školky právě s obrázkem Jaromíra Jágra a stále nadšeně opakoval: ‚Ágr, ágr.‘ Pochopila jsem, až když mi fotku ukázal. Ptala jsem se ho, jestli by hokej chtěl zkusit a on horlivě souhlasně kýval hlavičkou.“
Nejprve Michaela s Kubou vyzkoušela školičku bruslení pro předškolní děti na kladenském zimním stadionu, pomocí které hokejový klub Rytířů podchytává už ty nejmenší hokejové talenty. Tehdejší manažer mládeže Josef Zajíc na začlenění Kuby kývl. V nelehké situaci dorůstání do školního věku se na Wallisovi usmálo po mnoha strastech s hledáním školy pro sice handicapované, ale inteligentní dítě velké štěstí.
Hlásili se nejprve na 12. základní škole v Kladně do logopedické třídy, ale nebylo místo. V tu dobu, před třemi lety, tu ale zakládali ve spolupráci s hokejovým klubem Rytířů hokejovou třídu.
Trenéři se sami stále učí
„A tak jsem jsme se s ředitelem školy, který byl velmi vstřícný, dohodli, že když Kuba tak miluje hokej, půjde do hokejové třídy a bude docházet na logopedické doučování. Ne že bych si myslela, že z Kuby bude hokejista, ale vnímám, jak mu pohyb, pobyt mezi dětmi a radost z hokeje opravdu prospívá. Stále potřebuje neustálý dohled, ve škole asistenta, ale ve srovnání s dětmi s podobnými problémy je na něm vidět pokrok co se týče motoriky i sociálního začlenění,“ vysvětluje Michaela Wallisová.
„Já mám rád hokej, chci být v bráně,“ říká přesvědčeně samotný Kuba. Bez toho, aby na jeho docházku do hokejové třídy kývli trenéři mládeže kladenských Rytířů Václav Blažek, Matěj Hofmann a Petr Procházka, by to ale nešlo.
„Bylo to těžké rozhodování, ale ve finále je to jen dítě, které má rádo hokej, tak jsme to vzali jako výzvu, že to zvládneme. S maminkou jsem prodiskutoval, co jeho nemoc znamená, jak na ni. I nadále co čtrnáct dní konzultujeme případné změny v chování Kuby, posílá nám různé zprávy z psychologické poradny, postřehy a rady,“ vzpomíná na začátky Petr Procházka, školní i oddílový trenér mládeže v klubu kladenských Rytířů.
Začlenit Jakuba do týmu byl oříšek, ale povedlo se
Prvním velkým úkolem trenérů bylo naučit samotného Kubu, jak se chovat v týmu, a také ostatní kluky v mužstvu, aby brali malého autistu takového, jaký je i s jeho nemocí, aby ho neodsuzovali, ale brali ho jako součást týmu.
„Byl to největší oříšek, aby Kuba zapadl, ale povedlo se. Děti jsou v dnešní době na sebe mnohem drsnější, dřív dělaly průšvihy dohromady, teď si dělají neplechu navzájem. Klukům jsem vysvětloval vše o Kubově handicapu, říkal jim, že na něj nemají pokřikovat, když se mu něco nepovede, ale naopak mu mají pomáhat, musí mu to vysvětlovat i ve škole. Funguje to,“ říká s radostí Petr Procházka.
„Pro kluky samotné je to také dobrá zkušenost do života, už budou vědět, jak se chovat, pokud potkají člověka s handicapem. A musím uznat, že hokej je pro Kubu velká pomoc, naučil se tu mluvit, sám se oblékat, komunikovat s dětmi, fungovat v kolektivu, naučil se nás respektovat, je tu šťastný. Do života mu hokej dá hodně. Pro Kubu to je větší vítězství, než kdyby se probojoval do NHL. A i já jsem rád za tuhle zkušenost, učíme se stále,“ poznamenal Petr Procházka.
Problém starostlivé mamince dělá nedostatek zájmu státu a financí na nezbytného asistenta-pedagoga.
„Přestože jsme asistenta měli předepsaného, nebyl nám úřady vůbec přidělen, takže paní učitelka Alena Walzová absolvovala první třídu s Kubou bez něj a za to jí patří obrovský dík. Bylo to pro ni vysilující, znamenalo to, že si ho musela mít neustále pod dohledem. Inkluze, jak se dnes o ní mluví, rozhodně není pro pedagogy jednoduchá, to je potřeba si uvědomit,“ říká Jakubova miminka. „Musím poděkovat i rodičům spolužáků, že se k problémům mezi dětmi staví rozumně.“
Malému autistovi nyní hrozí, že o vše přijde. Pokud by se samoživitelce Michaele nepodařilo sehnat asistenta pedagoga na plný úvazek, kterého stát letos proplácí jen na 4 až 5 hodin týdně z 22 potřebných vyučovacích hodin, musel by zřejmě Kuba milovanou hokejovou třídu opustit.
„A to by bylo pro něj naprosto děsivé. Vždycky chtěl být brankář a teď se mu to v týmu dokonce vyplnilo, proto pro něj sháním i brankářskou výstroj, která není zrovna levná. Neumím si představit, že by to musel opustit. Na začátku si všichni mysleli, že jsem šílená, ale teď vidí, že to smysl má. Důkazem je třeba i příběh devatenáctiletého Švéda Linuse Söderströma, který, byť má psychickou poruchu podobnou autismu, chytal letos v lednu na mistrovství světa hokejových juniorů ve Finsku za své mužstvo v bráně,“ nevzdává se Michaela Wallisová.
