Drobné devětačtyřicetileté Janě jde z očí a výrazu poznat, že toho má opravdu hodně za sebou. Přímo na ulici strávila tři měsíce, velkou část života přespává po ubytovnách či v azylových domech. Slovo domov je pro ni velmi vzdálené.
Třikrát prodělala infarkt, několikrát ji fyzicky napadli, vždy si navíc vybírala problematické partnery. Přesto o svém příběhu vypráví otevřeně.
„Možná jsem si to všechno měla prožít, abych se něco naučila a posilnilo mě to. Můžu tak své zážitky předávat dál a třeba svůj život změnit,“ říká Jana na začátku prohlídky, která představuje Brno výrazně jiným pohledem.
Účastníky, jimiž jsou při teprve druhé exkurzi převážně studenti, zavádí na zhruba dvouhodinové trase do neútulných míst, která se dnem i nocí stávají mnohdy riskantním útočištěm lidí, jež ztratili střechu nad hlavou. Představit veřejnosti podmínky, v nichž bezdomovci přežívají, si projekt s názvem Brnem s lidmi bez domova klade za hlavní cíl.
První zastávkou je ale překvapivě obchodní centrum Vaňkovka. Tam žena, která se na ulici dostala poté, co ji z bytu vyhodila vlastní dcera, dříve trávila spoustu hodin denně. Po obchodním domě se s přítelem potulovala, využívala záchody, občas dostala od kolemjdoucích něco k jídlu.
„V deset hodin večer se zavírá, a tak jsme museli jinam,“ vzpomíná. Azyl pak často hledala v hernách a nonstop barech, kde měla jistotu tepla. Jindy zase jezdívala tam a zpátky bezplatnými autobusy do nákupních zón Olympia nebo Futurum.
Kouzlo na peníze
Když Jana prochází takzvanou Myší dírou, podchodem pod brněnským hlavním nádražím, kde lze bezdomovce potkat prakticky kdykoli, zastavuje se u uličky vedoucí k nádražní hale a prodejně jízdenek.
„Několik nocí jsme tady přespávali, než pracovníkům došlo, že vlakem odjet nechceme,“ směje se.
Když ale posluchačům ukazuje čtvrtý schodek, kde také strávila několik nocí a s opilým partnerem se držela za ruce, viditelně zvážní. Mimo pár okamžiků pro ni byl čas na ulici nepřetržitý stres, několikrát měla obavy o život.
„Člověk žije v hrůze a nejistotě. Jste terčem posměchu, pohybujete se mezi nebezpečnými lidmi. Postupně jsem se naučila sama se bránit,“ líčí u chladného a nepřívětivého schodiště činžovního domu v Masarykově ulici.
Brnem s lidmi bez domova
|
S obstaráním jídla prý nikdy větší problém neměla.
„Na Bratislavské dávají polévky zdarma, hlavní jídlo stojí jen deset korun. Naučila jsem se, kde se najíst. Navíc mám v sobě asi nějaké kouzlo, lidé mi často dávali peníze sami od sebe, aniž bych je o to prosila,“ usmívá se.
Razantně ale hned dodává, že nikdy nemusela prodat vlastní tělo, přestože by ji peníze vysvobodily z bídy, hladu a zimy, kdy se po nocích přikrývala papírovými krabicemi.
Když se šestičlenná skupina blíží k azylovému domu Armády spásy na rohu Mlýnské a Štěpánské ulice, chce Jana raději přejít na druhý chodník. Z lidí, s nimiž se na noclehárně setkala, má dodnes obavy, a proto budovu raději míjí co nejrychlejším krokem. Pokřikům a nepříjemným poznámkám kolemjdoucích se ale stejně nevyhne.
„Nedá se jim věřit. Když jsme tam přespávali, bála jsem se vyjít jen na záchod,“ rozrušeně vzpomíná a uklidňuje se cigaretou. O tom, co zažila, vypráví Jana zcela bez příkras, takže syrovost a rizikovost prostředí, v němž se stále pohybuje, věrně přenáší i na své posluchače.
Můžeme si za to sami
Jana je zatím jediným průvodcem akcí Brnem s lidmi bez domova. „Zaujal nás pražský projekt Pragulic (o prohlídkách v Praze zde), proto jsem se rozhodla přenést jej i do Brna. Do začátku léta chceme uspořádat několik prohlídek a uvidíme, jaký o ně bude zájem,“ přibližuje organizátorka Kristýna Minaříková, studentka Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Při exkurzi dohlíží na to, aby trasa měla svůj řád a strukturu, na které se s Janou na několika schůzkách předem dohodly.
„Snažím se, aby hlavní část vyprávění zůstala zachována, jinak je ale naším cílem co největší autenticita podle toho, jak to Jana cítí,“ dodává studentka. Věří, že se brněnský projekt může rozvinout podobně jako v Praze, kde se prohlídek zúčastnily už stovky lidí včetně turistů.
Za exkurze, které vedou od Vaňkovky k vlakovému nádraží, Masarykově a následně Mlýnské ulici až podél řeky Ponávky směrem na Cejl a Bratislavskou, dostává Jana odměnu. Doporučená cena je sto korun na jednoho účastníka.
Peníze pro ni prý můžou být motivací a novým začátkem. Dny dnes tráví často v knihovně, učí se také anglicky a německy. Zatím žije v noclehárně v Masné ulici, kam však může chodit pouze přespávat.
„Je tam hlavně klid a čisto. Na Masné zůstanu do té doby, než se mi povede dát se dohromady. Už mám také zažádáno o přidělení sociálního bytu,“ říká Jana s vidinou do budoucna.
Podle ní si většina bezdomovců svou situaci zavinila sama, ona prý není výjimkou. „O svém osudu bych mohla napsat tlustou knihu. Čtenář by to ale srdcově nevydržel,“ loučí se s nadějí, že se k bezdomovectví vrátí už pouze v případě, že o něm bude ostatním vyprávět.
