Tak úplně kvůli studiu ale nepřijela, pátrat totiž chce po osudech své české babičky a její rodiny. Na to, co zde během půlročního pobytu zjistí, čeká doma v ekvádorském hlavním městě Quito celá její rodina.
Paradoxně přitom její babičku Gertrudu Hertu Sojkovou Baum zná celý svět. Česká sochařka a malířka Trude Sojka, která velkou část života strávila v Ekvádoru, byla průkopnicí tvorby z recyklovaných materiálů a vyznavačkou výtvarného zpracování cementu.
Sbírala ocenění v Latinské Americe, ale i ve Spojených státech nebo Francii, přesto mnohé věci z její minulosti neznají ani její nejbližší. Jednadvacetiletá Gabriela Steinitz to chce změnit. Věří, že více než 10 tisíc kilometrů od domova poodhalí své kořeny a zjistí například, jaký byl osud babičky a celé její židovské rodiny za války.
„S babičkou jsem jako malá trávila hodně času, učila mě kreslit i malovat, naučila mě pracovat s hlínou a vytvářet z ní různé tvary. Často pekla východoevropské koláče nebo třeba štrúdl. Učila mě české písničky i zvláštní slova, u některých z nich jsem až tady přišla na to, že jsou česká,“ vzpomíná na pojmy knedlík nebo čarodějnice.
Smutný osud jména Gabriela
O tom, co Trude Sojka zažívala za války, se ale doma nemluvilo. V koncentračních táborech přišla o celou rodinu, sama přežila pobyt v Lublinu, Terezíně i Osvětimi. Spolu s ní se zachránil už jen její bratr Walter, který emigroval do Ekvádoru.
Trude Sojka jej po válce našla díky vzkazu přes Červený kříž a odjela za ním. Na konci války totiž přišla o prvního manžela i dítě. Také to se ale její tři dcery dozvěděly vlastně jen náhodou.
„Maminka mi po narození vybrala jméno Gabriela. Když to zjistila babička, rozplakala se. Až pak přiznala, že se tak jmenovala její dcera, kterou porodila v Osvětimi a která tam krátce po porodu zemřela. To byla hodně zvláštní náhoda,“ líčí Steinitz.
To, jak moc prožité útrapy babičku ovlivnily, začala chápat až později. „Babička se třeba strašně bála ohně. Když jsem jednou zkoušela zapálit sirky, křičela a pobíhala kolem mě, nevěděla jsem, co se děje. Maminka mi pak řekla, že babička zažila škaredé věci, dál se to ale nerozebíralo,“ dodává.
Místnost plná rozbitých věcí
Útrapy prožité za války podle Steinitz stály i za vytvářením uměleckých děl z recyklovaných věcí, které Trude Sojku proslavily. „Když se třeba rozbila sklenice, babička střepy sebrala a schovala je. Rozbitých věcí měla celou jednu místnost, nikdy nic nevyhodila. Pak přišla a vytvořila z toho úžasné dílo, sochu nebo obraz,“ líčí při pohledu na fotografii babiččiny sochy slona zčásti poskládaného z uch rozbitých sklenic.
Rodinnou historii, svůj původ a kořeny řešila Gabriela Steinitz už odmala. Její rodina totiž byla vždycky tak trochu jiná. Česká babička a dědeček německý Žid Hans Steinitz, matka, která 12 let žila ve Francii a k ekvádorskému získala i francouzské občanství, otec pocházející z Galapág.
„Nikdy jsem nebyla tak společenská a otevřená jako moje spolužačky, i naše španělština byla jiná, měla přízvuk. Možná i proto jsem vždycky chtěla hledat své kořeny,“ popisuje mladá výtvarnice.
Už v osmi letech přijela s matkou do Prahy hledat dům, v němž babička žila, zatím marně. Teď získala stipendium, přerušila studium na škole ve francouzském městě Lorient a pátrá po tom, kde se babička pohybovala za války. Záznamy jsou neúplné, hledá i dokumenty a informace o příbuzných.
Matka je z novinek nadšená
„Objevila jsem třeba její sestřenici žijící v Mnichově, knihu o rodině matky mé babičky nebo jména příbuzných, kteří jsou pochovaní v Brně na židovském hřbitově,“ vypočítává, jak na povrch vyplouvá její východoevropská historie.
Pobyt v Česku mění i její tvorbu. Zatímco dřív se soustředila na design, kresbu a komiksy, nyní fotí a věnuje se malbě přírodními pigmenty. „Vždycky mě fascinovaly detaily, kterým většinou nevěnujeme moc pozornosti, stíny, hry tvarů nebo třeba voda a její proměny. Přes ně lze díky metaforám vyprávět příběh,“ říká ke svým dílům. Ta nyní vystavuje Galerie města Blanska, výstava ID zde bude k vidění do 3. června.
V Brně chce ekvádorská umělkyně strávit půl roku, pak plánuje návrat do Quita. V něm s matkou v domě, kde babička žila, založily Kulturní dům Trude Sojky obsahující přes 300 jejích děl nebo rozsáhlou sbírku Trudina manžela Hanse Steinitze.
Na programu zde bývají i výstavy s českou tematikou, kreseb terezínských dětí, pouští se české filmy, lidé zkouší české recepty. „Máme tam i náměstí pojmenované Lidice. S maminkou jsem pořád v kontaktu, pravidelně si voláme. Ze všeho, co zjistím, je vždycky naprosto nadšená,“ dodává Gabriela Steinitz.
