„Na soutěž jsem se nijak speciálně nepřipravoval, jsou to spíše zkušenosti nebo náhoda a štěstí,“ míní vítěz, který je příslušníkem protivzdušné obrany. Řidiče u vojáků dělá jedenáct let.
Soutěžilo se v šesti kategoriích podle typu vozidla.
„Byla tam terénní osobní vozidla, nákladní auta a bojová vozidla,“ popisuje náčelník centra dopravní výchovy Radoslav Mareček, který soutěž organizuje.
V superfinále pak měli vítězové jednotlivých kategorií, ať už závodili s pandurem, nebo zabezpečovacím vozidlem, jednotný úkol. Museli přepravit palety osobním autem s přívěsným vozíkem pomocí slalomu a skrze závory, které si ručně zvedali.
„S vozíkem jsem si úplně jistý nebyl, protože jsem s ním už dlouho nejezdil,“ říká Šopinec, jenž se při slalomu nevyhnul ani couvání.
Trestá se i nerozsvícení světel
Vyhrává řidič s nejrychlejším časem, délku splnění úkolu ale můžou později ovlivnit penalizace. Ty jsou například za nepoužití ochranných pomůcek, přejetí kužele nebo nerozsvícení světel.
Jeden z finalistů zapomněl na vozík naložit palety. Neuvědomil si to ani v okamžiku, kdy na něj kolegové z hlediště řvali, a tak se povozil bez nákladu. Ze soutěže ho to nevyřadilo, ale penalizace dvaceti sekund ho připravila o stupně vítězů.
První dvě místa byla úplně bez penalizací, stříbrný řidič měl však o téměř půl minuty horší čas, protože se zdržel při slalomu, kde musel několikrát couvat.
Smíchu na účet kolegů se nakonec dostalo všem soutěžícím. Nejdříve prvnímu superfinalistovi zhasl motor hned na začátku, když se však potíže se spojkou opakovaly u každého soutěžícího, uznali někteří vojáci v publiku, že chyba nemusí být v řidiči.
„Spojka zabírala až u podlahy, člověk jen trošičku povolil a ono to chcípalo. Je to nové auto, takže to nechápu. Jezdil jsem se spoustou aut, doma mám navíc taky nové auto – a tohle to nedělá,“ diví se Šopinec, který dělal v minulosti sedm let automechanika.
Disciplíny jsou výrobním tajemstvím
Než prošli soutěžící do superfinále, museli zdolat sedm disciplín. A to nejen ve svých vozidlech.
„Součástí byl i teoretický test a zdravotnická příprava. Dále vojáci soutěžili v jízdě v terénu a v takzvaném ranžírování, což je manévrování v omezeném prostoru. Jednou částí byla také jízda v plynové masce,“ přibližuje Mareček.
„Vojáci musí být připraveni na podmínky takového úkolu,“ vysvětluje Mareček. A dodává, že disciplíny jsou jejich výrobním tajemstvím. „Obsahem je to, co by měli vojenští řidiči znát ze své každodenní činnosti.“
Ranžírování bylo podle vítěze nejobtížnější disciplínou. „Bylo to hodně těsné, šlo jen o kousíčky. Nejvíc mě asi bavila jízda v terénu, sice to bylo s maskou, což tak většinou neděláme, ale naštěstí se mi nezamlžila, tak to bylo v pohodě. Protože toho jsem se nejvíc bál, že bych pak nic neviděl,“ líčí vítěz, který se soutěže zúčastnil poprvé. „Nikdy jsem v žádné jiné soutěži v armádě ani v civilu nebyl,“ dodává.
Mladší vojáky zradila údržba
V minulém superfinále vojáci soutěžili i v jízdě na kole. „Připravili jsme překážkovou dráhu, protože i cyklista je účastník silničního provozu,“ vysvětluje Mareček.
Vítěz si posteskl, že si nemohl zazávodit na motorce. „Rád na ní jezdím, ale ta tu v žádném kole nebyla. Kolo by mi nevadilo, ale na kolečkových bruslích moc neumím,“ směje se Šopinec.
Řidiči často chybovali v údržbě vozidla. „Zejména se jednalo o mladší vojáky, kteří sice dobře jezdí, ale údržbu ještě nezvládají. Naopak ve zdravotní přípravě nebyl vůbec žádný problém, všichni si počínali sebejistě a profesionálně,“ bilancuje Mareček.
Údržba ale vítěznému řidiči nedělala problém. „Člověk si to tak nějak dělá po svém. Ví, co se má dělat, ale začne třeba jinde, než je obvyklé. Na tom nebylo nic těžkého,“ popisuje Šopinec.
