Jindy milá a usměvavá dáma se na scéně Janáčkova divadla promění v tchyni bestii, která dožene hlavní hrdinku k sebevraždě. Opera má letos půlkulaté 95. narozeniny a symbolicky se vrací do Brna, kde měla světovou premiéru. První představení nynějšího nastudování se odehraje v pátek v 19 hodin v Janáčkově divadle.
Jak sama Urbanová přiznává, je Kabanycha jednou z jejích nejtěžších rolí – hlasově, pohybově a hlavně psychicky. „Budu hodně zlá, odporná ženská. Čím horší, tím lepší,“ slibuje.
Za Kostelničku z Janáčkovy Její pastorkyně jste dostala dvě Thálie a cenu Kanadské operní společnosti, takže ptát se, jaký máte vztah k Janáčkovi a jeho hudbě je asi zbytečné. Ale stejně se zeptám...
Když jsem začínala zpívat, byl mi dost cizí, měla jsem radši Smetanu, Dvořáka, Verdiho, ale postupem času se to měnilo. První věcí, kterou jsem zpívala, byla Glagolská mše a ta se mi moc líbila, takže už tam nastal posun. Pak jsem se měla narychlo naučit v Národním divadle v Praze Kostelničku. Byl to záskok, tehdy jsem byla na Kostelničku ještě mladá, ale paní Randová to odřekla, takže mi to dali s tím, že to mám zvládnout za tři neděle. Tehdy jsem ještě Kostelničku nesnášela, protože podle mě to byla zlá ženská.
Ale nakonec jste se do ní zamilovala.
Doma jsem měla nahrávku staré inscenace, kdy Kostelničku zpívala paní Marta Krásová. A najednou jsem zjistila, že je to o něčem jiném, že je to žena, která má velké srdce, ale není zlá, jen přísná. Nakonec se z Kostelničky stal můj jediný duševní upír, kterého mám strašně ráda. Vždycky jsem duševně vyčerpaná a prázdná a trvá mi, než se zase nabiju, ale tu roli miluju, takže vlastně i Janáčka. Zazpívala jsem si i Emilii Marty ve Věci Makropulos. Jen si myslím, že by to měl zpívat někdo zkušenější, ne mladá holka. K té roli jsem až postupně dozrávala. Krásná byla i role Šárky – a pak jsem mohla zazpívat trochu šílenou a hysterickou matku Míly v Osudu. A postupně jsem si našla i vztah ke Kabanyše, i když je to nejstrašnější postava, kterou jsem kdy zpívala, a dříve jsem ji nikdy zpívat nechtěla.
Janáček Brno 2016
|
Proč?
Protože je to bezcitná, bezcharakterní a zlá žena. Je pokrytecká a miluje jen sama sebe. Ale zase když máte takovou roli, můžete trhat kulisy a režisér vám řekne, že klidně můžete přidat. Kabanycha se nedá přehnat. Čím jste zlejší, čím jste agresivnější, tím je to lepší.
Činoherci mají rádi negativní role, protože se v nich víc „vyřádí“. Jak to mají operní pěvci?
Já jsem měla dříve ráda hodné a pozitivní role, ale když jste tři hodiny až moc hodná, tak někdy stojíte a nevíte, co máte dělat. Takže negativní role se hrají lépe. Na druhou stranu, jsem velmi emoční člověk a ony zůstávají ve mně, neumím se jich zbavit, když se zavře opona. Hotovo, už budu zase hodná. Možná se to zdá neprofesionální, ale jsem pak třeba i podrážděná, vznětlivá, nic se mi nelíbí. Když bych se Kabanychy zbavila lusknutím prstu, asi bych tu roli neprožila a jen tak zpívala noty a text a plnila režijní zadání.
Janáčka jsme probrali, takže co váš vztah k jižní Moravě a k Brnu?
Mám je ráda, jako mám ráda celou zemi, kde žiju, a nikdy bych ji za nic nevyměnila. Mám ráda dobré víno a to patří k jižní Moravě. V Brně jsem mockrát zpívala v celé řadě rolí a měla jsem tu mnoho koncertů. S Moravou mám společné i to, že spolupracuji už nějakou dobu s Moravským klavírním triem a už máme dokonce i koncert v mojí domovské Plzni, aby tam věděli, že mám i jiné projekty.
Světová premiéra Káti Kabanové byla v roce 1921 právě v Brně a roli Kabanychy tam zpívala Marie Hladíková. V programu jsem našla, že byla kontraalt, což je nízko laděný hlas. Jenže vy jste soprán, tedy nejvyšší hlas. Jak se vám to zpívá?
Kabanycha je hodně hluboká, takže hlasově musíte mít vypracovaný střed hlasu, aby se vám ozvaly i spodní tóny, a hlavně si nesmíte hlas rozbít, protože kdybych pak měla zpívat třeba Rusalku, měla bych problém. Takže ano, je to těžká role. Kabanycha nemá třeba ani jednu lyrickou frázi. Je to uštěkaná baba a Janáček to vynikajícím způsobem vystihl i v hudbě. Na hlas je to ale velmi náročné.
A co scéna? Je na ní velký bazén, který znázorňuje řeku Volhu, a herci a tanečníci se procházejí vodou. Také se budete brouzdat?
Nebudu, mám to ještě stokrát horší. Já musím jako elegantní žena ve vysokých podpatcích chodit po těch mokrých a strašně klouzavých lávkách. Navíc nikdy nepřijdu pomalu. Jsem generál, takže musím jít rychle. Mezi prkýnky na lávkách jsou škvíry, první lávka vyjde na dva kroky, další na jeden a půl a mezi tím je díra, a to všechno na oněch vysokých podpatcích. Musím dávat velký pozor, abych sebou nepraštila, ale divák to nesmí poznat. Jinak je ale scéna velice zajímavá. Líbí se mi třeba, že když zkoušíme s klavírem, slyším šumění vody, takže si připadám opravdu jako u Volhy.
Představení je převzaté z Vlámské opery. Jak probíhají zkoušky?
Je tu asistentka režiséra Roberta Carsena, která na všechno dohlíží. On přijede až na konci, aby to doladil. Dělala jsem s ním v Paříži Rusalku, takže si myslím, že něco malinko upraví. Když mu přijdou jiní zpěváci, promění se atmosféra a jeho napadne něco, co ho v minulé inscenaci nenapadlo.
Jak se vám spolupracuje s brněnskými kolegy?
Všechny je znám z dřívějších hostování, takže úplně v pohodě.
Do Brna dojíždíte?
Během zkoušek jsem byla ubytovaná tady v hotelu, protože jezdit každý den ze západních Čech a po D1 – to by byla sebevražda. Ale jinak řídím moc ráda a užívám si to, a když není na dálnici žádný karambol, dám to za tři a půl hodinky. A když jsou nějaké uzavírky, jedu pomaleji, nevadí mi to. Jsem zvyklá nestresovat se věcmi, které nemůžu ovlivnit.
Působíte hlavně na scéně pražského Národního divadla, ale děláte i vlastní koncerty a recitály. Máte kromě Káti Kabanové v kalendáři naplánovanou nějakou další jižní Moravu?
Protože teď mě uvidí jako hnusnou a zlou ženskou, chci si u Brňanů vylepšit reputaci a pozvat je na svůj koncert 19. února v Brně. Mělo to být před Vánoci, ale nesehnali jsme sál. Vlastně ho nemáme ještě ani teď, ale datum platí. Na webových stránkách to upřesníme.
