O obojím rozhodoval hodonínský okresní soud a státní zástupce se na místě vzdal odvolání a návrh protistrany podpořil.
„Soudkyně Lenka Králíková Metoději Králíkovi přiznala soudní rehabilitaci stejně jako před časem jeho synovi. Uvedla, že je třeba k těmto případům přistupovat ve prospěch obětí a Metoděj Hlobílek jí nepochybně byl,“ uvedl advokát rodiny Hlobílkových Lubomír Müller.
Návrh na rehabilitaci podalo devět příbuzných již zemřelého Metoděje Hlobílka - děti, vnuci a pravnoučata (o rodině jsme psali více zde).
„Když se příbuzní dozvěděli, že pan Milan Hlobílek byl vloni rehabilitován, tak chtěli, aby byla rehabilitována i ‚hlava rodu‘, Milanův otec Metoděj, byť si uvědomují, že finančně jim to nic nepřinese. Je to spíše symbolický projev jejich úcty,“ poznamenal Müller.
Obě rodiny komunisté v dubnu 1951 násilně vystěhovali v rámci akce „K“ (kulak), která postupovala současně s násilnou kolektivizací a socializací zemědělství. Každý soukromě hospodařící rolník či sedlák byl nepřítel lidu a státu. A Hlobílkovy rodiny se svými 83 hektary a mnohohlavým stádem krav a prasat komunisty hodně dráždily.
Potupa se s nimi táhla celá desetiletí
Bez udání důvodu a bez soudu pro ně proto jednoho dubnového dne v roce 1951 přijel nákladní vůz a jen s pár kousky nábytku a peřinami odvezl rodiny bratrů Hlobílkových do polorozpadlé samoty Dvorek u Jestřabice na Kroměřížsku. Pět kilometrů od železnice a více než dva kilometry od civilizace.
Syn Milan byl v té době na internátě a o celé akci se dozvěděl později.
„Když jsem tam přijel na návštěvu, byl jsem v šoku. Jedna světnice pro naši rodinu, podlaha z udusané hlíny a střecha děravá jak cedník. Voda ve studánce 300 metrů daleko a na svícení pouze petrolejka. Vybavení tvořilo pár kousků nábytku a jen dvě postele pro rodiče,“ popsal již dříve Milan Hlobílek.
„Když jsem se ptal, kde budu spát, řekl mi otec, že postel pro mě jim nedovolili vzít. My se o něj postaráme, řekl mu ten, co hlídal, aby si nevzali věcí moc,“ přiblížil Hlobílek, kterému v té době bylo necelých 19 let.
Rodině se tragicky změnil život a potupa se s nimi táhla celá desetiletí. Ani v 90. letech se spravedlnosti nedočkali a neuspěli s restitucí. Až nyní je stát alespoň morálně odškodnil, na finanční odškodnění ale nárok nemají.
