„Na kvalitě si zakládáme, třeba Padesát odstínů šedi jsme vydávat nechtěli,“ tvrdí pětačtyřicetiletý šéfredaktor nakladatelství Miroslav Balaštík.
Jak vůbec vzpomínáte na začátky, u kterých jste stál?
Odstartovalo to poezií. Kolem časopisu Host se v polovině 90. let shromáždil okruh mladých básníků, kteří do něj přispívali. S kolegou Tomášem Reichelem jsme si spontánně po čase řekli, proč bychom nezačali vydávat jejich básně i knižně.
A fungovalo to u kamarádů?
Ano, byla v tom společná radost a přesvědčení, že děláme něco důležitého. Když je vám lehce přes dvacet let, vůbec nepochybujete, že to, co vydáváte nebo píšete, otřese základy literatury. Bez této naivní, a tedy nijak neregulované energie by si ani Steve Jobs nepronajal garáž a nezačal montovat počítače.
K poezii jste časem přidali prózu, nyní velkou část tvoří také překlady. Byla to nutnost?
Spíš efekt sněhové koule. Ohlas prvních vydaných knížek nás povzbudil a my jsme vše začali brát vážněji. Cíleně jsme se věnovali próze mladých autorů a na přelomu tisíciletí jsme již vydávali díla Jana Balabána, Jiřího Hájíčka či Petry Soukupové. A pak přišel velký zlom, když jsme se rozhodli zaměřit se i na překladovou literaturu a podařilo se nám v roce 2008 koupit práva na Milénium Stiega Larssona. Tehdy jsme se stali úspěšnými i komerčně a zásadně zvýšili počet publikovaných a překládaných titulů.
Miroslav Balaštík
|
Nenapadlo vás díky tomu zacílit pouze na zisk a přestat vydávat knihy, kterých se prodá třeba jen sto kusů?
Naopak. Právě díky vysokým nákladům překladové literatury máme finanční zázemí, jež nám dává možnost riskovat a vydávat víc knih nových autorů. Je to skutečně velmi svobodné rozhodování, když můžete brát v potaz jen kvalitu rukopisu a dát na trh to, co se vám líbí. Podle ohlasu a literárních ocenění se nám daří být ve vydávání české prózy i poezie pořád na špici. Navíc se Host za ty roky stal zavedenou značkou, které věří knihkupci i čtenáři.
A kdybyste si měl vybrat, jestli vydáte knihu s výbornou prodejností, nebo opravdu kvalitní, sáhl byste po té druhé?
Rozhodně. Ale není to buď – anebo. I v žánrové literatuře se snažíme hlídat kvalitu. Neusilovali jsme třeba o práva na Padesát odstínů šedi nebo podobných titulů právě proto, že už pro nás byly z hlediska literární kvality pod čarou. Ohrozili bychom tím renomé nakladatelství a do budoucna by se to vymstilo. Nezačali jsme vydávat knihy kvůli penězům, ačkoliv na ně musíme myslet, protože pro nás pracuje víc než třicet lidí. Ale pouhé zvyšování zisku není smyslem téhle práce a už vůbec ne mírou její kvality.
Když vybíráte knihu k vydání, musíte se dívat i po tom, co už vyšlo. Nemyslíte, že je k dostání až příliš mnoho knížek?
Přehlcení trhu je relativní. Pořád říkáme, že je jich moc. Jenže když to sleduji z pohledu časopisu Host, máme často problém najít dost zajímavých českých titulů na recenzování. A přestože se k nám okamžitě překládá to nejlepší ze světové literatury, nemám pocit, že by mi na stole rostla hromada knih k přečtení extrémně rychle. Podstatné nakonec není množství, ale aby česká literatura dokázala konkurovat té světové. A to se bohužel zatím neděje. Stále hledáme skutečně geniálního spisovatele, který napíše světový bestseller.
To je tak velký problém najít někoho kvalitního?
Mluvíme-li o próze, tak každý rok dostávám asi 200 rukopisů od začínajících autorů. Pokud jsou trochu zajímavé a nevidíte hned podle prvního odstavce, že dotyčný vůbec neví, co je literatura, tak se je snažím aspoň zběžně pročíst. K vydání ale nakonec dojde ve dvou nebo třech případech. U začínajícího autora přitom nemusí být text stoprocentně dokonalý, důležité je, jestli v něm vidíme talent. Ten se může do budoucna rozvíjet a můžeme na rukopisu dál redakčně pracovat.
Jak tedy poznáte potenciál?
Kolega tvrdí, že se to dá už podle průvodního dopisu. (usmívá se) Ale vážně. Vodítkem je jen zkušenost – kolik jste toho přečetli, případně i vydali, a poznali, jak to funguje u čtenářů. Jenže ta zkušenost je současně nebezpečná. Pokud se na ni spolehnete absolutně, vybíráte už jen to, co jí nějak odpovídá. Texty, jež jsou nové, netradiční, vám sítem propadnou. Vždy se proto snažím přistupovat k rukopisu maximálně otevřeně, bez nějakých pevných kritérií, a prostě se nechat překvapit.
Takže vždycky hrozí, že nového Hemingwaye nepochopíte a zavrhnete?
Kdyby dotyčný psal jako Hemingway, tak bych ho díky zkušenosti asi nezavrhl. Spíše hrozí, že bude psát jako Franta Vonásek a jeho dílo bude natolik jiné, že to moje zkušenost prostě nepobere. To se stát může. Proto také většinou píšu autorům, aby si z případného odmítnutí nic nedělali a zkusili to poslat třeba jinému nakladateli.
Přicházejí vám pod ruku i hodně špatné rukopisy?
Z hlediska literární kvality ano, ale musíte to brát i tak, že za každým textem je obrovské úsilí a možná stovky či tisíce hodin u počítače. To si v každém případě zaslouží úctu. Přestože se vám text nelíbí, o žádném nemůžete říct, že neměl být napsán. Pokud to tedy zrovna není Mein Kampf. (směje se)
Když už si nového spisovatele vyberete, jakou má šanci, že se v Česku psaním knih uživí?
Příliš velkou ne. Dá se to jednoduše spočítat. Průměrná měsíční mzda je dnes 28 tisíc korun, ročně tedy přibližně 340 tisíc. Průměrná cena beletristické knihy je asi 300 korun. Z každého výtisku má autor honorář ve výši deseti až dvanácti procent. Aby dosáhl na průměrnou mzdu, muselo by se ročně prodat víc než jedenáct tisíc výtisků. To se podaří jen autorům, jako je Hájíček, Soukupová nebo Kateřina Tučková. Jenže ani to ještě na uživení nestačí, protože by museli vydávat tak úspěšnou knihu každý rok. Tím pádem je to začarovaný kruh. Když se psaní nemůžete věnovat profesionálně, nelze očekávat, že bude česká literatura schopná konkurovat světu. Vlastně je zázrak, že v podmínkách, jaké naši spisovatelé pro život mají, píší tak dobře.
Určitě se najde hodně začínajících autorů, kteří chtějí sebrat kuráž a poslat vám svůj rukopis. Máte pro ně nějaké rady?
Asi jedinou: číst klasickou světovou literaturu, studovat ji, všímat si, jak je text vystavěný, jak jsou vedeny dialogy, jak vypadají popisy. A zkoušet psát. U prózy platí ještě jedna věc: nepsat sám sebe, ale psát literaturu. Spisovatelem se člověk může stát jen tehdy, když přestane považovat svůj osobní příběh, své dojmy a zážitky za něco zcela výjimečného a jedinečného. O sobě může psát jen tehdy, pokud ve své zkušenosti zahlédne něco obecného, společného více lidem. A přes tohle všechno si spisovatel ještě musí uchovat přesvědčení, že to bude on, kdo zásadně promění literaturu.
