Čekala jste, že by nominace vůbec mohla přijít?
Takovou věc asi předem nečeká nikdo. Ale samozřejmě mě to potěšilo.
Hodnocení poroty„Divák je stržen silnou osobností protagonistky inscenace, osobností, kterou Briešťanská tvoří expresivním obloukem od nespoutané, konvence popírající dívenky, až po osamělou, ale vnitřně pevnou ženu-manželku v nenaplněném tragickém manželství,“ hodnotila porota představení sedmatřicetileté Hany Tomáš Briešťanské, která v Národním divadle Brno působí od roku 2014. |
A neměla jste pocit, že byste si takovou nominaci zasloužila už za některou ze svých předchozích četných rolí?
Jéje, to víte, že ano! Ale ukažte mi jednoho herce, který takový pocit nikdy neměl. Každý z nás si v tichu svých kuchyní u krájení cibule sumíruje proslov k udílení Oscarů. Patří to k povaze věci, všichni jsme svým způsobem egomani.
A za které role, jež jste také vy sama měla ráda, byste si nominaci udělila?
Takovou věc subjektivně těžko posoudíte. Jsou role člověku bližší a pak ty, do kterých se napasováváte hůř. Navíc čím jsem starší, tím jsem ke své práci kritičtější. Nestává se mi často, že bych přišla z děkovačky a řekla si: „Jo, tak dneska se mi to fakt povedlo.“ Ale ať nejsem falešně skromná, myslím, že takové tři čtyři role jsem za tu dobu, co divadlo hraju, zvládla relativně slušně. (úsměv)
A co tedy vaše nominovaná Štěpka v Petrolejových lampách, byla to hodně obtížná role?
Hraju ji moc ráda, ale obtížná? Každá role je obtížná, hrajete někoho jiného, než jste vy sama. Štěpka je mi blízká, ve všech ohledech. Vážím si jí, snažím se „prošlapávat její boty“ s úctou. Je to velká, křehká a přitom nesmírně pevná bytost. Ale nutno podotknout, že odehrát vlastní part není to jediné podstatné. Představení je jako koncert a herec je jedním z nástrojů. V případě Petrolejových lamp jsem měla kromě krásného příběhu štěstí také na skvělého „dirigenta“. Zkoušení s Martinem Glaserem bylo nesmírně příjemné a koncentrované, což je na výsledku bezpochyby znát. A taky výborného protihráče Martina Siničáka, který hraje Pavla Malinu (Štěpčina bratrance i manžela trpícího syfilidou – pozn. red.). To je pak radost stát na jevišti.
Dvě Thálie do BrnaTýden snů se smrští ocenění zažilo Národní divadlo Brno (NdB). V sobotu jej završily dvě ceny Thálie, které z pražské Zlaté kapličky přivezly operní pěvkyně Pavla Vykopalová a herečka Hana Tomáš Briešťanská. Ta uhranula Hereckou asociaci svým výkonem Štěpky v inscenaci Petrolejové lampy, Vykopalová zase svou Káťou v Janáčkově opeře Káťa Kabanová. „Ukazuje se, že v okamžiku, kdy zřizovatel poskytne pro soubor adekvátní podmínky, tak je umíme velmi rychle proměnit ve špičkovou kvalitu,“ poznamenal k opernímu ocenění ředitel brněnské první scény Martin Glaser, jenž dával najevo velkou radost. Vyznamenanou Briešťanskou vedl jako režisér, ale skleněnou plastiku vnímá i jako důkaz, že směr, kterým se vydal umělecký šéf Martin Františák, má smysl: „Soubor se nadechuje díky šťastné snaze jej pozvednout na špičkovou úroveň.“ A proč Glaser mluví o super týdnu? NdB bodovalo i minulé pondělí v Cenách divadelní kritiky, kdy zvítězilo s dvojinscenací Modrovousův hrad / Očekávání. Mělo také řadu nominací. A ve čtvrtek přibyla další dvě ocenění ve výročních cenách Opera Plus. |
Ani porota Cen Thálie se při zdůvodnění vaší nominace nevyhnula srovnání s výkonem Ivy Janžurové ve známém filmu režiséra Juraje Herze. Jak to vidíte vy?
Takovému srovnání se pochopitelně vyhnout nedá. Osobně jsem ráda, že dramatizace Olgy Šubrtové a Martina Glasera nemá ambice tento film kopírovat a mnohem víc vychází z předlohy Jaroslava Havlíčka. A srovnávat se s Ivou Janžurovou? Nejsem padlá na hlavu. Ona je prostě nejlepší! Ivu Janžurovou můžu i v polívce. (smích)
Za svou kariéru jste už působila ve více městech. Jak se vám nyní žije v Brně?
V Brně nežiju, pracuju tady. Žiju v Hodoníně, odkud pocházím. Myslím, že člověk má žít tam, kde chce žít, ne tam, kde zrovna pracuje.
Každopádně, než jste jako herečka přišla do Národního divadla v Brně, prošla jste řadou jiných scén. Můžete srovnávat...
Své současné působení v Brně vnímám pozitivně. Mám dojem, že to, co dělám, dává smysl.
Opravdu?
Přišla jsem do brněnského angažmá spolu s novým vedením – ředitelem Martinem Glaserem a šéfem činohry Martinem Františákem. Jejich práce si vážím a myslím, že celkové směřování divadla má vzestupnou tendenci. Jsem ráda, že u toho můžu být.
Také zde musíte občas hrát i v méně příznivě hodnocených inscenacích, než jsou Petrolejové lampy. Konkrétně mám na mysli například Kouzelný vrch v Redutě.
Nikdo nemá ambice úmyslně udělat špatné představení. Věci se občas jednoduše nepovedou a kolikrát za tím může stát i nejlepší úmysl. Jsem herečka a mám svoji práci ráda. Kdybych měla ambice hrát výhradně a pouze to, co chci, založím si vlastní divadlo. Ode mě se očekává, že za daných okolností odehraju svou roli nejlíp, jak dovedu, v tom vidím největší půvab svojí profese. Jinak řečeno – snažím se neklást si otázky tohoto typu, byť to občas není úplně jednoduché...
Pojďme tedy ještě k vám. Máte dvě druhá jména...
Asi narážíte na mé příjmení. Briešťanská jsem po svém otci, Tomáš je varianta příjmení mého manžela. Nemám ráda přechylování s „ová“, vždycky mi připadalo blbé a zbytečně přivlastňovací. Výsledná varianta je Hana Tomáš Briešťanská. Žádná machrovačka za každou cenu.
Hrál z vaší rodiny divadlo ještě někdo další, nebo byste herecké geny hledala marně?
Dopátrala jsem ochotnické ambice kdesi hluboko v maminčině větvi, ale aktivně se divadlu nikdo nevěnoval, ani mě k němu nevedl. Ale mám tři sestry. A to je docela dobrá motivace nastartovat divadelní kariéru, ne? (Naráží na známé drama ruského spisovatele Antona Pavloviče Čechova. – pozn. red.)
A netáhne vás to do Prahy? Už jste dostala nějakou pracovní nabídku?
Nabídky nemám, zatím mě nikdo a nic netáhne.
Zároveň se vám vyhýbají televizní a filmové role. Jak to jako oceňovaná herečka vnímáte?
V tomto ohledu nemám štěstí. Nebudu lhát, že mě to nemrzí. Ale nehroutím se z toho, vše je, jak má být. Telefon mám zapnutý.
