„Jsou to lidé movití, vybíraví, zkušení a zcestovalí,“ říká Černohorský. Sklep mění za reprezentativní sídla vinařů a místo čtyřkolek radši chtějí meditovat.
Jak se za těch patnáct let změnila firemní klientela?
Velmi. V začátcích si téměř ničeho nevšímali. Kdyby z vinice vykoukla žirafa, tak si jí nevšimnou. Dnes už je to lepší. Nejen že si všímají okolí, kterým projíždějí, ale ptají se. Vědí, co chtějí. Rozumí vínu, nenechají se ošidit. Co zůstává stejné, je že firemní klientela se na jižní Moravu jede hlavně uvolnit. Večer zpravidla alkoholem a pak třeba kocovinu vyšlapou na kole.
Poznáte už za ty roky, z jakého oboru kdo je?
Ano, velmi snadno. Nejhorší jsou mediální agentury, obchodní firmy a lidi z open space kanceláří. Ty poznám bezpečně podle toho, jak se k sobě chovají, jak se vyjadřují, jak jsou vystrašení a nesamostatní.
Vystrašení? Z čeho?
Pro nedostatek času a permanentní nasazení jedním směrem už ztratili přirozené instinkty. Obvykle se to projevuje různými obavami a strachy o svou osobu. V lužních lesích se občas ptají, jestli tady nejsou jedovatí hadi, a při plavbě po Černé Dyji vedou diskuse o tom, zda sumec může zaútočit na člověka. Dokážou být rozčarovaní z toho, když trasa vede po polní cestě, a s obavou se ptají, zda je to certifikovaná cyklostezka.
To mají jižní Moravu za tak nebezpečnou?
Spíš mají strach z toho, že přijeli do nového prostředí. Nejsou na to zvyklí a jsou plní obav. Těžko se jim uvolňuje. Když jedeme na kole po Lednicko-valtickém areálu, místo aby sledovali nádheru té krajiny, vybavují se různými měřiči kilometrů, kalorií a srdeční činnosti a řeší, kolik ujeli a jak je to ještě daleko. Mají to tak nastaveno právě ze zaměstnání. Jedou na výkon.
To si potom vaše programy asi moc neužijí, když makají, jako by byli v práci.
V poslední době ty programy směřujeme trochu jiným směrem, než jsou adrenalinové zážitky. Používáme třeba krátké meditační techniky, vědomé dýchání, byliny. Měl jsem pocit, že to fungovat nebude, ale naopak. Lidé jsou pozorní, zajímá je to, je to pro ně důležité. Najednou zjišťují, že lepší než cigareta na firemním balkoně je se prodýchat. Člověk se pak cítí mnohem líp. A tady tyto meditační techniky se dají zakomponovat kamkoliv do programu. Je to otázka dvaceti minut. Klidně je možné je dělat během přestávky při výletě na kolech. Lidé se snadněji uvolní, odbourají stres z práce.
Na jižní Moravě turisté logicky očekávají víno. Mění se v tomto jejich požadavky?
Už nechtějí klasickou řízenou degustaci, nechtějí vědět o technologických postupech a poslouchat odborné řeči. O víně není potřeba tolik mluvit, spíš si ho užívat. Řízených degustací už totiž zažili desítky. Přezrálé mango a posekanou louku už ve víně našli všichni. (směje se) Co je zajímavé, tak už tolik nechtějí ani prostředí sklepa. Nechtějí se dívat na režné zdivo klenutých stropů, ale naopak požadují moderní prostředí, luxusní catering a chtějí pít z krásných skleniček v prostředí s atmosférou.
A jsme tady na jižní Moravě schopni nabídnout takové služby?
Máme určitě rezervy. Jazyková vybavenost tu není dokonalá a ani servis někdy není dobrý. Přisuzuji to tomu, že lidé už jsou tady unavení tím obrovským přísunem turistů. Vidím to v porovnání s Rakouskem, které teď také objevujeme. Tamní vinaři jsou v porovnání s těmi moravskými mnohem vstřícnější. Nemají tam tak narváno, na každého turistu čekají a jsou šťastní, když tam přijede. Tady už jsou vinaři hodně unavení.
K čemu teambuildingy vůbec jsou?
Díky tomu, že se lidé potkají v jiném prostředí, v jiné atmosféře, se komunikace odvíjí na jiné úrovni. Dostáváme je do situací, kde musí spolupracovat, takže dochází ke sblížení jinému než pracovnímu. Potkají se tam lidé, co se znají jen po e-mailech a po telefonech. I firmy, které tyto věci dříve nedělaly, začínají zjišťovat, že je potřeba upustit páru, někam vyjet, říct si věci jiným jazykem. V práci se přece jen člověk neuvolní a musí tam mít nějakou masku. Tady ty masky padají.
Jak se uvolňují?
Kolektivní atmosféra má v průběhu programu několik fází. Na začátku je snaha mužské části zaujmout humornými poznámkami část ženskou, což se některým pánům občas nepodaří. Pak se při soutěžích projeví zaměstnavatelem vyvolaná chorobná ambicióznost a chuť vyhrát za každou cenu. A nakonec přichází únava a radost ze hry.
Jak dlouho může člověk vydržet „bavit“ cizí lidi?
Když chce člověk takovou práci dělat dobře a s nadšením, musí si dávat pauzy. To znamená, že objeví-li se moc poptávek najednou, je třeba vybrat jednu a ostatní odmítnout. Jenom díky této strategii máme téměř bezvýhradně spokojenou klientelu a nesklouzáváme do stereotypů.
Řešili jste už i nějaký průšvih?
Nedávno se nám ztratil jeden Ind na Pálavě – ajťák, který sem přijel přímo ze Silicon Valley. Může to znít úsměvně, ale vzhledem k současné situaci ohledně imigrantů jsem byl dost vyděšený. Naštěstí seděl v pavlovské hospodě a pil pivo. Tam jsme ho našli šťastného a spokojeného.
Překvapí vás na vašich zákaznících ještě něco?
Nedávno mne doslova uzemnil dotaz, co prý se dělá s burčákem, který se nevypije.
