Matka za svěření dcerky do vlastní péče dlouho bojovala marně, dvěma staršími nálezy jí pomohl Ústavní soud (ÚS). Justice posléze každé z nich přiznala odškodnění 610 000 korun, což je ale podle rozhodnutí ÚS málo.
O jakou částku by se mělo jednat ÚS nezmínil. Stanovení bude úkolem Obvodního soudu pro Prahu 2, který musí o náhradě rozhodovat znovu. Podle ústavních soudců obecné soudy totiž dostatečně nezohlednil vážnost újmy. Dítě nebylo odloučené pouze od matky, ale také od všech svých příbuzných, místo rodinného prostředí vyrůstalo v ústavu. Obecné soudy měly při své rozhodování zhodnotit všechny okolnosti vzniku újmy a činit své rozhodnutí v nejlepším zájmu dítěte.
Ústavní soud vrátil do hry odškodné za smrt rodičky s malou šancí na přežití |
„Místo individualizované péče a výchovy v rodině jí byla v citlivém věku poskytována hromadná péče ze strany zaměstnanců dětského centra,“ uvedla soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková.
Advokát Jan Pavlok její verdikt přivítal, za rozhodnutí poděkoval. Jeho klientka nyní žije v Praze a stará se o dvě děti.
Malá holčička byla odebrána matce v roce 2009. Tři dny poté, co se narodila, byla na základě předběžné opatření umístěna do ústavní péče. Holčička zůstávala v dětském centru až do března 2010. V červenci téhož roku ÚS opatření zrušil, v mezidobí ale soudy vydaly nové, na jehož základě bylo dítě i nadále odloučené od matky.
Holčička má stále strach z toho, že ji matka opustí
V září 2011 vydal ÚS další kritický nález a dcerka se po téměř dvou a půl letech dostala do matčiny péče. „I po jejím navrácení do péče matky u ní přetrvaly negativní důsledky jako je strach, že ji matka opustí, či opoždění psychomotorického vývoje,“ zdůraznila Šimáčková.
ÚS v roce 2011 zdůraznil, že není možné odebrat dítě rodičům a umístit je do ústavní péče jen proto, že podle soudů by v ústavní péči mělo lepší materiální podmínky než u rodičů.
„Nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány,“ vysvětlila ústavní soudkyně.
I podle obou starších nálezů chyběly pro odebrání dítěte jasné důvody, rozhodnutí vykazují znaky libovůle, matka navíc ani neměla příležitost prokázat, zda se o dítě dovede postarat. Důvodem pro ústavní péči podle dřívějších vyjádření ústavních soudců není sama o sobě případná relativní chudoba rodiny ani nepřizpůsobivost matky.
„Odnětí dítěte rodičům nemůže být v demokratické společnosti založeno pouze na srovnání předpokládané životní úrovně dítěte s úrovní, které by mohlo dosáhnout jinde,“ uvedl v roce 2011 k případu tehdejší ústavní soudce Stanislav Balík.
Praxe v Česku je už nyní jiná, a to i díky stanovisku Nejvyššího soudu. V roce 2011 určil, že chudoba rodiny a špatné bydlení nemohou být jediným důvodem pro odebrání dítěte a nařízení ústavní výchovy. Dítě je možné odebrat a umístit do ústavu až v případě, kdy jiná opatření, například pomoc samospráv a úřadů, nevedla ke zlepšení podmínek pro dítě, případně když existují jiné vážné důvody.
