Se skupinou dobrovolníků se do vesnice Mpanga vrátí v únoru, aby postavili střechu na budově střední školy a pomohli místním získat přístup k čisté vodě.
Proč jezdíte pomáhat právě do Tanzanie?
S mým kamarádem – knězem Vladimírem Záleským – jsme se před šesti lety vydali vylézt na Kilimandžáro. Předtím jsme spolu byli v Nepálu a říkali si, kam vyrazíme příště. Volba padla právě na nejvyšší horu Afriky. Navíc jsme tam chtěli navštívit mého spolužáka. Dva roky jsem totiž byl na české koleji v Římě, kde studují i cizinci. A právě tam jsem se seznámil s tanzanským knězem Norbertem Kinolo Kalimangasim, který působí ve vesnici Mpanga. Za ním jsme se vypravili. Při plánované návštěvě nás pak nakonec víc než výstup na horu oslovili místní lidé a farnost, takže jsme začali rozvíjet spolupráci.
Co vás tak zaujalo, že jste se rozhodli okamžitě pomáhat?
Farnost Mpangu založili ve třicátých letech minulého století švýcarští a italští misionáři. Postavili kostel, velkou faru a hospodářské budovy. Teď už tam působí jen tanzanští kněží. Když jsme do vesnice dorazili poprvé, kněz Norbert se právě pustil do rekonstrukce a chtěl zmíněné hospodářské objekty přestavět na mateřskou školu. A tak jsme přiložili ruce k dílu. Okamžitě nám přišly pomoct také místní děti, což nás překvapilo a o to víc nás to chytlo. S Norbertem jsme proto řešili, jak bychom jim my z bohaté Evropy mohli pomoct. Jedno z hlavních témat představovalo zemědělství – že by bylo dobré, kdyby měli k dispozici techniku, která jim chybí. Nejvíc potřebovali traktor. Uspořádali jsme proto sbírky a začali rozvíjet myšlenku, že jim ho z Brna přivezeme. To se nakonec stalo v roce 2013, kdy jsme jim tam dopravili rovnou tři traktory.
Jan Kotík
|
Bylo to logisticky náročné?
Koupili jsme staré zetory a v kontejnerech je odeslali vlakem do Hamburku. Tam se přeložily na loď, kterou se dostaly do tanzanského pobřežního města Dar es Salaam. Asi měsíc cestovaly „samy“ a my jsme tam přiletěli až pak. Chtěli jsme být u toho, když se přepravovaly až na místo, a předat je osobně.
S čím dalším jste místním lidem pomohli?
Vzali jsme s sebou skupinku lékařů, kteří pár dní působili v místní ordinaci. Nenazval bych to ani zdravotním střediskem, oni tomu říkají dispenzář. Lékaři přišli s tím, že zásadní problém pro zdraví místních lidí je chybějící čistá voda. A my stále ještě řešíme, jak ji zajistit. Přitom už jsme zkusili různé možnosti. Třeba instalovat UV lampy, což se v daném prostředí ukázalo jako nefunkční. Pak jsme začali vodu filtrovat přes pískové filtry a pořád to vylepšujeme. Vyzkoušeli jsme i filtry s nanovlákny. Nejdřív jsme čistou vodu chtěli pro školku a faru a teď vymýšlíme, jak ji zajistit pro všechny. Samotná vesnice má totiž zhruba tři tisíce obyvatel, i s okolím je to okolo pěti tisíc.
V jakých podmínkách tamní lidé vůbec žijí?
Co se týče infrastruktury, nejsou tam klasické silnice, ale pouze polní cesty, také vodovod a kanalizace chybí. Elektřinu tam přivedli před dvěma lety. Domky staví tradičním způsobem pomocí proutěných konstrukcí, které obalí blátem, a střechu ze slámy nebo palmového listí. Tak vypadá nejzákladnější obydlí. Ti majetnější si třeba postaví i domek z cihel. Pořád tam ale všichni žijí ve velkém spojení s přírodou bez velké infrastruktury.
Jak vás s tím, že přivážíte nové technologie, přijali?
Protože jezdíme za farářem, setkáváme se s křesťanskou komunitou. Přijímají nás velice vřele, takže si nemůžeme stěžovat. S technikou se naučili pracovat, používají ji a funguje to. Viděli jsme, že lidé mají touhu zlepšit své životní podmínky, ale nemají k tomu prostředky. Takže stavba střední školy nebo poskytnutí zemědělské techniky jsou právě těmi prostředky pro rozvoj. Naše hlavní myšlenka zní: Chceš-li někoho nasytit na den, dej mu rybu. Chceš-li ho nasytit na celý život, nauč ho rybařit.
Do Tanzanie se vracíte v únoru. Co máte v plánu?
Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna zůstane po celý únor a dostane na starost úkoly ohledně čištění a filtrace vody. Pojede s námi opět i chemik Vojtěch Kundrát, který tam byl už loni. Ve vesnici zkouší čistit vodu právě pomocí filtru s nanovlákny, má v plánu to otestovat také v dalších vesnicích. S druhou skupinou budeme dva týdny stavět střechu na budově školy. To je další projekt, který teď podporujeme.
Jak je to v Tanzanii se školní docházkou?
Děti začnou ve čtyřech letech chodit do školky. Ty musí být nově podle zákona při základní škole, dřív mohly fungovat samostatně. Základní škola trvá sedm let a pak mají střední školy. Samozřejmě děti docházejí pěšky, někdy to mají opravdu hodně daleko, takže jim to trvá dlouho. Základní školu v Mpanze navštěvuje okolo sedmi stovek dětí. Snaží se tam chodit, navíc to mají povinné. Vzdělání si váží, ještě donedávna se totiž všude muselo platit školné.
Jak jim můžou lidé pomoct?
Založili jsme spolek Ifakara, podle hlavního města oblasti. Zájemci nás můžou podpořit právě přes spolek, máme webové stránky. V současnosti řešíme dva projekty – právě čištění vody a stavbu střední školy.
Vystudoval jste Fakultu stavební Vysokého učení technického v Brně. Proč jste se nakonec stal knězem?
Jsem z věřící rodiny. V tom prostředí jsem se pohyboval a při rozhodování, co v životě dělat, jsem se zabýval i touto myšlenkou. Vybral jsem si tehdy stavařinu, ale v průběhu studia jsem si uvědomil, že všechny stavby, které se postaví, stejně jednou spadnou. Ale Ježíš říká: „Odcházím k otci, abych vám připravil místo. Tam, v domě mého otce, je mnoho příbytků.“ Z budování domů pro lidi na zemi jsem se tak přeorientoval na to, abych je přiváděl do příbytků, které mají už připravené u Boha. Pořád jde o vytváření domova.
Na webu fary jsem se dočetla, že si s vámi lidé mohou domluvit schůzku, přijít za vámi nebo vy přijdete za nimi. Pracujete tedy podobně jako psycholog?
Řekl bych, že někdy také. Na faře jsme dva. Můj kolega Jindřich Kotvrda má psychologii i vystudovanou, takže poskytuje i psychoterapie. Já můžu nabídnout spíše duchovní rozhovory. Nemůžu říct, že funguji jako psycholog, i když ta práce je do jisté míry podobná. Lidé můžou přijít se svými problémy, ale psychologa ve mně nenajdou.
Přesto se vám se svými problémy svěřují a očekávají pomoc. Jak se s tím následně vypořádáváte? A za kým jdete, když sám potřebujete poradit?
Můžu jít například za jiným farářem. S těmi problémy je to o tom, jak si to člověk nastaví. I pro každého psychoterapeuta je důležité si uvědomit, že nemůže všechny problémy vyřešit. Můžu ale pomoct navést k řešení. S lidmi to samozřejmě nějak prožívám, ale je důležité se tím nenechat pohltit. Mít stále nadhled a ukázat jim cestu.
