„Jistě bychom se i tak snažili činnost našeho vydavatelství rozvinout, ale určitě by to bez kapitálu získaného z Milénia nešlo tak rychle, jestli vůbec,“ usmívá se ředitel nakladatelství Tomáš Reichel a myslí tím letos zhruba dvacetiletou novou podobu svého vydavatelského domu, který se z alternativní podoby produkující převážně nevýdělečnou poezii a jen stěží zaplacenou tuzemskou beletrii vyvinul v jeden z největších v Česku. Vždyť jen za minulý rok zde vyšlo na 120 knih, tedy každý týden dvě v průměru.
Při studiích češtiny a historie na brněnské filozofické fakultě jste se seznámil s dnešním šéfredaktorem časopisu Host a garantem tuzemské prózy Miroslavem Balaštíkem. S ním jste prý za lahev whisky „odkoupili“ právo na Hosta od Dušana Skály, samizdatového a krátce i polistopadového vydavatele stejnojmenného časopisu.
Ano, tehdy v časopisu pracoval snad jen Igor Fic pod hlavičkou občanského sdružení, takže ono to nějakou právní kontinuitu s dávným Hostem nemělo.
Když Dušan Skála v roce 1985 samizdatový časopis založil, zašel tehdy za Janem Trefulkou, redaktorem slavného Hosta zakázaného komunisty na začátku normalizace. A ten prý jen rozhodil rukama, ať si Dušan v tom podzemí dělá s Hostem, co chce.
Když jsme pak značku získali my, na živnostenský list jsem si v roce 1996 založil nakladatelství, tedy vedle časopisu už druhý subjekt. Dnes to máme rozdělené tak, že Mirek Balaštík kromě vedení časopisu komunikuje s většinou českých autorů a odpovídá za tuzemskou literaturu, zatímco já nakladatelství řídím manažersky a mám pod sebou překladovou literaturu i detektivky.
Máte tedy na starosti výdělečnější část nakladatelství?
To se tak nedá říct, z české literatury hezky vydělává Alena Mornštajnová, Petra Soukupová a pochopitelně Katka Tučková. Ačkoliv její Žítkovské bohyně vyšly před pěti lety, pořád se jich prodá 10 tisíc ročně.
Už aby zase něco napsala...
Katka chystá román, kde znovu propojuje fikci s poválečnou historií, tentokrát tuzemských církví. Půjde o příběh pronásledované řádové sestry odsunuté po nástupu komunistů k moci do Bílé Vody u hranic s Polskem. Pak se příběh přeleje i do 70. a 80. let 20. století. Katčin způsob psaní, kdy si vše ověřuje v archivech, je ovšem hodně pracný, takže zatím vlastně vůbec nevíme, kdy knihu dopíše. Ale samozřejmě se na ni velice těšíme.
I Fabriku o rodech brněnských textilních továrníků vydala u vás?
Ano, šlo asi o vůbec nejprodávanější katalog k výstavě, jaký kdy vyšel.
Výstavu pod jménem Brno – moravský Manchester tehdy pořádala brněnská Moravská galerie. Ale vraťme se ještě k Miléniu. To jste ulovil vy?
Do Hosta jsem je přinesl já, když jsme se asi v roce 2007 rozhodli rozšířit náš vydavatelský záběr, abychom nebyli závislí jenom na české beletrii, která se tehdy ještě zdaleka tak dobře neprodávala. Z překladové literatury jsme už měli na kontě několik uměleckých věcí, ale logické bylo jít do trošku populárnějších vod. Dost jsem na to tehdy tlačil. Milénium vyšlo ve Švédsku a ve Francii, kterou jsem hodně sledoval. A bylo tam velmi úspěšné. Předtím jsme ale už vydali asi deset nebo patnáct jiných překladových titulů včetně Knihy o Blanche a Marii od švédského autora Petra Olova Enquista, díky čemuž nám pak asi v roce 2005 přišel ze Švédska katalog s údajem, že u nich se Stiega Larssona prodal milion výtisků. Což mi samozřejmě přišlo zajímavé.
To už měl Larsson napsané všechny tři díly Milénia?
Ano. On dostal chudák v roce 2004 infarkt, na který zemřel. Ani svého úspěchu v rodné zemi se nedožil, první kniha mu tam vyšla asi měsíc po smrti.
A pak se táhl dosti nechutný spor o autorská práva na jeho knihy…
Bohužel jeho dlouholetá partnerka nebyla jeho manželkou – údajně proto, že ji tak chtěl chránit, když psal své investigativní levicové články, kvůli nimž jim pravicoví extremisté vyhrožovali třeba vypálením redakce. Práva na knihy patří Larssonovu bratrovi, což mi přijde hodně bizarní, ty knihy vydělávají hromady peněz – a že té jeho partnerce nemůže bratr aspoň část dát… No, já vím, lidi se někdy takhle zaseknou a zřejmě pak už je jedno, jestli jde o jablko, které spadlo někomu přes zeď, nebo o několik miliard.
Přesuňme se ke dnešku a knihám, které letos v Hostu určitě vyjdou. Jaký titul byste označil za neopominutelný?
Z české prózy vyjde detektivka Sestra smrt od Daniela Petra, kterou jsem si vzal na redigování. Líbila se mi hodně a podle mého má velkou šanci na úspěch. Je krásně napsaná autorem Straky na šibenici, u nás v Hostu vydané už v roce 2015, která byla nominována na Magnesii Literu i Cenu Josefa Škvoreckého. Je pravda, že když někdo píše uměleckou prózu a přidá do ní kriminální půdorys, může to dopadnout i špatně. Anebo taky hodně dobře – a to je podle mého případ Sestry smrti.
Jde o kriminálku ze severu… Že by se zopakoval úspěch seriálu Pustina natočeného HBO?
Příběh inspirovala kauza zdravotní sestry obviněné z vražd pacientů draslíkem, ale nejde vůbec o popis toho případu, příběh z něj jenom vychází.
A co tip z překladové beletrie?
Samozřejmě Tvář vody od autorů Guillerma del Tora a Daniela Krause. Jejich stejnojmenný film má teď třináct nominací na Oscara, u nás se začne promítat v nejbližších dnech a my knihu vydáme koncem letošního února. Od režiséra Tora už jsem kdysi cosi četl a moc mě to nezaujalo, takže tentokrát jsem byl velice příjemně překvapený, jak je Tvář vody dobrá. Vůbec nejde o nějaký „přepis“ filmu, a i když je to vlastně romantická fantasy o prapodivném tvoru z amazonského pralesa, vznikl svébytný a velice dobře napsaný román.
Opět jde o vaši akvizici?
To ano, a na tu knihu jsme zareagovali velice rychle. Ale dnes už máme v Hostu tři lidi, kteří hledají překladové tipy. Marta Rottová a Nikola Marzyová literaturu pro dospělé, Eva Sedláčková tu dětskou a pak máme ještě další tři žánrové redaktory, kteří to s nimi řeší.
Kromě značného nárůstu zaměstnanců jste také velmi rozšířili prostory, v nichž na Radlase působíte. Dokonce vám nový interiér z gruntu navrhl oceňovaný brněnský architekt Svatopluk Sládeček.
Původní prostory v domě na Radlase nám začaly být malé, hledali jsme něco poblíž a našli jsme je ve dvoře v původní tovární hale v zaniklém areálu textilní továrny Kemka (nazývané podle jejího německého názvu Kammgarnspinnerei – pozn. red.).
Ta kdysi patřila židovským majitelům. Cítíte tu nějaký genius loci?
Nejsem zrovna z těch, co by někde nějaký lovili, ale že Brno bylo německé a industriální, na Radlase cítíme.
Má dnešní velká firma Host oproti onomu startovnímu nakladatelstvíčku, samozřejmě kromě většího kapitálu, ještě nějaké jiné výhody?
Při větší produkci i obratu se můžeme lépe vyvíjet, dělat vše opravdu pořádně, profesionálně, ale také platit našim překladatelům asi nejlépe na trhu. Takže ačkoliv to pořád ještě nejsou závratné sumy, můžeme si díky tomu mezi nimi vybírat. A protože je nás v redakci víc, je tam i větší sranda.
