Pohádky les popisovaly jako strašidelné místo plné loupežníků. A rozsáhlá oblast, která se dnes nazývá národní park Podyjí, by se na to hodila dokonale. V 17. a částečně ještě v 18. století se do zdejší přírody vydávali kvůli obživě hlavně dřevorubci a uhlíři. Až teprve o století později lidé začali poprvé do lesů „organizovaně“ putovat za krásou.
Co je tam lákalo, zjišťoval znojemský pedagog Josef Černý. Podle něj šlo o dobu, kdy se v Podyjí rodilo něco, co bychom dnes označili jako turistiku. „Dlouho jsem si myslel, že do přírody chodili první malíři, třeba Ital Giovanni Maria Monsorno (jako první vyobrazil znojemský park v roce 1820 – pozn. red.), ale ti věděli, kam vyrazit, protože už před nimi někdo šel,“ vysvětluje.
Nejprve se lidem zdálo hezké to, co dnes většina turistů nevyhledává – oblast Louky, pole, vinice, mezi tím nějaká stavba. Teprve později se začali dívat na západ, Hradiště a dál na divokou přírodu.
Dokladem je i rozsáhlá báseň Schwarzenmohrenthal bey Znaym popisující Podyjí pod Znojmem od hradu až k řece Dyji, koncipovaná jako vycházka kolem města. Příroda je tu vyobrazená jako místo, kde člověk žije skutečným životem, jeho duše není týraná společností a může se tu dostat do kontaktu s Bohem.
Pohled na přírodu byl širší než dnes
Na několikadenní cesty se vydávala skupinka znojemských měšťanů, například podél řeky Dyje do Bítova. Vedl je Franz Pittner, úředník na panských statcích znalý historie, který interpretoval třeba malby znojemské rotundy.
Podnikl tři výpravy do Podyjí mimo vyznačené cesty mezi lety 1813 a 1818, tedy v době, kdy nic jako turistika neexistovalo. Ubytovny či odznaky přišly až o několik desítek let později.
S poutnictvím, jak Černý tyto cesty nazývá, začali v době, kdy na území českého království byla ještě francouzská armáda. „Skončila válka a ve Znojmě už byla skupina lidí, které nezajímala. Chtěli žít jinak a měli jiné hodnoty,“ říká pedagog.
Podle něj se inspirovali pravděpodobně malířem Williamem Gilpinem, který se procházel v jižním Walesu podél řeky Wye. Jeho knihy byly oblíbené v Rakousku a znojemská skupinka v nich podle všeho našla inspiraci. Stejně jako Gilpin začala používat pojem „malebno“.
„Pittner velmi často psal, že je kraj malebný a že by jej mohli malíři malovat. Často to spojoval s tím, že je romantický či divoce krásný. Tehdejší pohled na přírodu byl širší než dnes, kdy vylezeme na horu a řekneme, že je výhled hezký,“ tvrdí Černý.
Čtyři ostrovy blažených
Zážitky z putování Pittner publikoval v časopise Hesperus, vydávaném moravskými intelektuály. Nejspíš tak hledal obdobně smýšlející lidi.
„Asi je nenašel, ale i tak rychle přibývalo těch, kteří se vydávali na delší putování přírodou. Už kolem roku 1820 existovaly trasy pro poutníky. Vedly většinou po silnicích, výjimkou je ona cesta ze Znojma do Bítova. Přestože byla v bedekrech propagovaná, nevíme, jak hojně ji využívali. Ale kolem roku 1840 na Novém Hrádku už v mlýně ubytovávali a k dostání tu bylo pivo, takže sem lidé asi chodili,“ míní pedagog.
Pittner také o Podyjí často mluvil jako o Moravském Švýcarsku, ačkoliv „švýcarsky“ nevypadalo. „Tamní krajina ale byla nejvyšším ideálem krásy přírody, a když Podyjí nazval Švýcarskem, tak to mínil jako vysoký stupeň krásy,“ míní.
Na Vranovsku hned čtyři oblasti nazývá jako elysium – ostrovy blažených, kam po smrti odcházeli antičtí hrdinové a které vyvolávají zvláštní stavy duše.
Mácha by se do divočiny neodvážil
Zajímavé je, s jakou výbavou se první poutníci do divoké přírody vydávali. Nejlépe v lehkém oblečení, vysokých botách, košili nebo vestě bez saka a fraku. Doporučen byl však dlouhý a široký kabát, který v noci dobře posloužil namísto deky.
Třeba nejznámější rakouský chodec Josef Kyselak přešel jen v košili celé Alpy. Podle Černého by mohl být považován za zakladatele graffitti, či ještě lépe tagů. „Kam vlezl, napsal tam JK. Údajně i na skále u znojemské přehrady,“ vypráví Černý. Kyselak na procházky nosil pušku, batoh maximálně 3,5 kilogramu těžký a doprovázel ho pes.
Jedině tak se dalo chodit rychle, jak to bývalo běžné. Klidně i třicet kilometrů denně. „Karel Hynek Mácha chodil padesát, byl ale abnormálně fyzicky zdatný, což potvrdili i antropologové,“ vypráví Černý, jenž se k počátkům poutnictví v Podyjí vlastně díky Máchovi dostal.
Cestami do přírody se zabývá už dlouho a mapoval třeba Máchovu pěší cestu do Itálie. Sám básník ale v Podyjí prý nebyl. Neodvážil by se do divočiny – byl vzorně vychovaným mladým mužem a chodil jen po vyznačených cestách.
