V čem spočívá vaše práce na Antarktidě?
Zabývám se změnami permafrostu (dlouhodobě zmrzlou půdou) a jeho aktivní vrstvou. Můj výzkum tak svým způsobem zkoumá klimatickou změnu a její dopady na permafrost, jak se mění teplota a mocnost aktivní vrstvy, která v létě rozmrzá. Tyto meziroční změny dobře reflektují klimatickou změnu. V praxi to znamená, že máme síť meteorologických stanic, které měří teplotu půdy, každoroční úkol je data ze stanic stáhnout a zkontrolovat, zda je vše v pořádku.
Zároveň máme několik ploch, na kterých měříme manuálně aktivní vrstvu pomocí takzvané sondýrky, tedy kovové tyče, která se zaráží do země. Letos jsme dělali také geofyzikální měření pomocí georadaru a přístroje na měření elektromagnetických vlastností hornin. Na základě toho jsme určili mocnost aktivní vrstvy ve větších plochách nebo v různých prostředí.
Na co jste během expedice přišel?
Výsledky nepřichází hned. Největším úspěchem je, že se všechna data podařilo stáhnout, zkontrolovat a ujistit se, že jsou v pořádku a dá se tak s nimi dále pracovat.
Kdybych měl zmínit asi největší úspěch posledních let, tak je to publikace, kterou jsme před rokem a půl vydali společně se španělskými a portugalskými kolegy v prestižním vědeckém časopisu Science of The Total Environment. Analyzovali jsme vliv klimatického vývoje v posledních deseti letech v oblasti Antarktického poloostrova na jednotlivé složky kryosféry (tedy na ledovce, mořský led, permafrost).
K čemu jste v publikaci dospěli?
K tomu, že na rozdíl od uplynulých dekád došlo v posledních 10 až 15 letech k postupnému ochlazování klimatu, což vedlo například k nárůstu hmotové bilance ledovců, zvětšující se rozlohy mořského ledu nebo ochlazování permafrostu.
Vždyť se pořád mluví o globálním oteplování, tání ledovců. Vy tedy tvrdíte něco jiného?
V zásadě to může vypadat, že si vlastně protiřečíme. Fakt je ten, že z dlouhodobého hlediska se oblast Antarktického poloostrova stále otepluje (od roku 1950 do roku 2017 to je až o asi 3 °C). V letech 2000 až 2015 ale bylo pozorováno ochlazení v celé oblasti Antarktického poloostrova, které je vědci považováno za přirozený jev pro danou oblast. To mělo za následek zpomalení trendu oteplování. My jsme se v publikaci věnovali období let 2006 až 2015, kdy byl ochlazující trend nejvýraznější. My jsme dospěli k závěru, že krátkodobé ochlazování mělo celkem výrazný vliv. Na celé řadě ledovců byl zaznamenán pozitivní nárůst jejich hmoty, mořský led výrazně zvětšoval svoji rozlohu a mocnosti aktivní vrstvy permafrostu se snižovaly.
Jak vypadá váš běžný den na Antarktidě?
To závisí na počasí. Pokud je hezky a dá se jít ven do terénu, tak se nasnídáme, naplánujeme pracovní den, připravíme si nářadí, zkontrolujeme baterie a vybavení, protože nejhorší je, když někam jdete tři hodiny a zapomenete si vzít kabel nebo zjistíte, že máte vybité baterie. Potom pracujeme v terénu, kde zůstáváme až do večera. Letos jsme byli pětkrát v „kempu“ - tedy několik dní jsme pracovali na vzdálenějších místech od stanice, kde jsme několik nocí přespali pod stanem.
Říkáte, že jdete pracovat ven, když je dobré počasí. Jak to vypadá, když je hezky na Antarktidě?
Na Antarktidu jezdíme, když tam vrcholí léto a průměrná teplota se pohybuje okolo 1 °C. V minulých letech jsme ale zažili i teplotu kolem 10 °C. Letos to ale s počasím bylo trochu horší. Průměrná teplota během expedice byla -3 °C a měli jsme problém s větrem, který průměrně foukal v rychlostech kolem 30-40 km/h. Takové klimatické podmínky příliš nezvládají především baterie přístrojů, takže se rychleji vybíjí, navíc pocitová teplota je kolem -30 °C, takže se toho moc udělat nedá. Během roku ale teplota v této části Antarktidy může klesnout až k -35 °C, to bývá v červenci a srpnu.
Co děláte, když zrovna nepracujete?
Jdeme se projít...
Opravdu? Na to máte po celém dni v terénu náladu?
Ale jo, celkem často. Vrátíte se z práce a pak se jdete po večeři jen tak na hodinu nepracovně projít. Když někdo rád fotografuje, tak má ve večerních hodinách nejlepší podmínky. Takže je to určitá forma relaxu.
Co dál?
Já nejradši nedělám vůbec nic, ale samozřejmě volný čas je potřeba využít i pracovně, například na zpracování stažených dat. Někteří lidé pak ve volném čase preferují sledování seriálů nebo různé společenské hry.
Česká výzkumná stanice na Antarktidě
|
Přesto ale většinu času trávíte v terénu. Je třeba se na to fyzicky dopředu připravovat?
Nevím, jak ostatní, ale já během roku sportuji. Nějaký čas zabere aklimatizace, třeba dva týdny trvá, než si na tamní terén a fyzickou práci zvyknete. Já to mám tak, že po návratu z expedice na tom jsem mnohem fyzicky lépe než při odjezdu na ni. Letos jsme nachodili asi 500 kilometrů pěšky, na zádech jsme pravidelně měli patnáctikilové batohy. Trénovat dopředu vám ale moc nepomůže, protože cesta na Antarktidu je dlouhá a o tu kondici, kterou jste předtím nabrali, během ní přijdete.
Jak probíhala vaše cesta na Antarktidu?
Většinou se létá přes Argentinu, odkud pokračujeme letadlem na základnu Marambio na ostrově Seymour a zbytek cesty vrtulníkem. Méně často, což jsme udělali i letos, se létá do Chile, odkud plujeme armádním ledoborcem. Hraje v tom roli, kolik materiálu je potřeba na stanici navézt.
Vyvstaly během cesty nějaké komplikace?
Naše skupina odletěla a vrátila se v den, na který měla koupeny letenky, což jsem ještě nezažil, vždycky jsme museli kvůli nějakým nastalým komplikacím na cestě letenky posouvat. Letos žádné komplikace až na občasné bouřky na moři nebyly.
Loni to prý ale tak hladce nešlo... mohl byste prosím popsat, kde a proč jste se zdrželi několik týdnů?
V loňském roce jsme se zdrželi tři týdny v Argentině kvůli špatnému počasí v oblasti Antarktického poloostrova, které způsobilo více než dvoutýdenní odklad našeho plánovaného letu.
Lišila se tato expedice kromě toho, že jste přiletěli včas, v něčem od těch předešlých?
Každá expedice je něčím jiná. Každý rok jezdí 15 až 20 lidí, několik jich je stálých, zbytek nováčci. Do toho hraje roli délka pobytu. Letos trvala expedice nejdéle, co si pamatuji, na stanici jsme byli 70 dní, což je o nějakých 25 dní déle než je obvyklé. Do toho bylo špatné počasí, měli jsme jen asi patnáct slunečných dní oproti například loňskému roku, kdy jich za poloviční dobu expedice bylo zhruba 25.
Přes dva měsíce na stanici s téměř dvacítkou lidí, které neznáte... Nehrozí ponorková nemoc?
Určitě ano, lidé se často někdy pořádně poznají až na stanici, soukromí se hledá složitě. Ale je to individuální. Záleží na povaze člověka. Roli v tom může hrát, jak dlouho jste zavření na stanici. Letos se stalo, že téměř dva týdny nešlo vyjít ven kvůli špatnému počasí a určité napětí cítit bylo. Ale rozhodně se nikdo s nikým nehádal. Když toho má někdo plné zuby, tak to poznáte, proto tam jsou ostatní, aby ho podpořili.
Může to být kritérium pro výběr vědců, kteří pojedou na Antarktidu? Jestli mají týmového ducha a dokážou se vypořádat s ponorkovou nemocí?
Na jednu stranu ano, s ohledem na délku sezóny není psychologický profil tak důležitý jako třeba na celoročních stanicích, kde spolu například deset lidí tráví celý rok. Důležitější je vědecké zaměření. Aby tam bylo zastoupení různých oborů. Také tam s námi jezdí doktor, který v kritických chvílích může pomoct.
Stalo se někdy něco vážného?
Já jsem měl zápal plic, ale žádný úraz se naštěstí nikomu nikdy nestal. On i zvrtnutý kotník může ohrozit člověka na životě, když je špatně léčený a nastanou jiné komplikace. Takže lékař je nezbytný.
Jak vypadá zázemí Masarykovy univerzity na Antarktidě?
Základ tvoří vědecká stanice, tedy obytná část s laboratořemi. Je to dřevostavba, na antarktické podmínky je to určitě nadstandardní budova. Prostoru je tam relativně dost, i když nám to třeba především na konci expedice kolikrát nepřijde. Na pokojích jsme po jednom až po třech. K tomu máme technické zázemí, vodárnu se zásobou pitné vody, generátor, sklady pro technické vybavení, potraviny, garáž pro čtyřkolky a čluny.
Jakým způsobem získáváte vodu?
Čerpáme ji z potoka. Je čistá, jediný problém může být sediment, prach a písek. Vodu čerpáme při teplotách kolem nuly, kdy teče čistší voda.
Jak vypadá strava polárníků?
Na začátku sezony je pestrá, pak se to zhoršuje. Vezeme s sebou stovky kil potravin včetně čerstvých potravin, jako je ovoce a zelenina, ty se však mohou začít brzo kazit. Někdy proto musíme některé druhy zeleniny hned po příjezdu na stanici zamrazit nebo předvařit, aby vydržela. Posledních patnáct dní na stanici jsme jedli hlavně sušené potraviny a polotovary. Chléb si pečeme sami, maso bývá zmražené.
Kdo vaří?
V kuchyni se střídáme po dvojicích, když někdo neumí vařit, tak vaří s někým zkušenějším. Jinak bychom byli trochu sami proti sobě.
Co vám během expedice nejvíc chybělo?
Osobní prostor, občas je dobré moct se sám někde zavřít. Ke konci už vám ale začínají chybět i drobnosti jako třeba jízda na kole, na lyžích. Také moct si vyřídit pracovní věci na internetu, protože internet je tam omezený na základní e-mailovou komunikaci, stejně jako telefon. Komunikace s rodinou není úplně ideální, ale je udržitelná.
Plánujete se na Antarktidu vrátit?
Velmi pravděpodobně ano, ale to nezáleží jen na mně. Další expedice se začne plánovat na přelomu května, června. Teď jsem ale teprve týden doma, takže nějaké plánování má určitě čas.
