A tak se v jeho životě střídaly kuriózní momenty: ráno „stážoval“ v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci v bílém plášti a večer si tam chodil lehnout na ozařování. Svoje pocity zveřejňuje na Instagramu a na svém blogu a chce oddémonizovat téma, které spousta lidí považuje za tabu.
Proč jste se rozhodl, že s tím půjdete ven?
Pozoroval jsem, že lidé dávají na sociální sítě hlavně příběhy v rámci alternativní medicíny, a když se dostanou do neléčitelného stadia. A přitom zapomínají na lékaře, kteří se jim snažili pomoci v klasické medicíně. Nemám nic proti alternativní medicíně, například ta čínská se může s klasickou dobře doplňovat, ale lékaři mají dnes obrovské možnosti, takže rakovina nemusí vždycky znamenat konec. Navíc se snaží pro člověka udělat první poslední. Vím to. A také jsem chtěl zbořit mýtus, že nemocný rakovinou leží v posteli, je mu špatně a vypadají mu vlasy.
A není to tak?
Na workshopech, které se týkají rakoviny prsu a varlat a samovyšetření, se lidí ptáme, co si představují pod slovem rakovina. A odpovídají přesně tohle. Já chci dokázat, že je to obrovské spektrum nemocí, které jsou úplně odlišné. A zároveň upozornit na věci, o kterých se nemluví vůbec. Třeba zamrazování spermií. Já to považuji za normální, ale od lékařky vím, že je to vždycky nejdelší část rozhovoru s pacientem. Ten si totiž vůbec nepřipouští, že by mohl být načas nebo úplně sterilní. I to může být důsledek léčby. Chtěl bych lidem ukázat, že není potřeba se té nemoci bát.
A jak to bylo u vás?
Vlastně jsem si ji našel sám, i když zpočátku jsem příznaky přičítal jiným věcem. Opravdu jsem si to spojil, když jsem si loni v prosinci nahmatal bulku na krku a začal si dávat dohromady dění z října a listopadu, kdy jsem se hodně potil, propotil jsem oblečení i postel. Tehdy jsem to ale bral tak, že jsem se vrátil ze stáže v Oxfordu a tam se netopilo a já se najednou ocitl ve 22 stupních. K příznakům patří i únava, ale zase jsem to spojoval s Oxfordem a s tím, že mě zavalila spousta věcí, které jsem musel vyřídit. Ještě chvíli jsem počkal, abych nevypadal jako hypochondr. Mohla to být třeba nějaká infekce. Jenže ta bulka se chovala, že to vypadalo spíš na lymfom – to je nádor, který patří do škatulky krev a mízní uzliny, tak jsem šel k doktorce.
Jak jste to vyhodnocoval? Šipku do knih? Nebo jste se o tom učil?
Před stáží jsem si dělal předměty dopředu, navíc mě to vždycky zajímalo, takže jsem měl zkoušku z onkologie i hematoonkologie. Sedělo to jako z učebnice.
Takže jste si to sám sobě diagnostikoval?
Takhle se to u rakoviny říct nedá, ale měl jsem velké podezření, což mi lékaři naštěstí potvrdili. Nebyl jsem hypochondr.
Naštěstí?!
Zní to divně, ale byla to docela radost. Byl to můj první diagnostický úspěch a také se ukázalo, že jde o lymfom typu Hodgkin, který má podstatně lepší prognózu z hlediska léčby než skupina jiných nádorů. Když jsem si šel pro výsledky, paní doktorka, která věděla, že jsem medik a že chci dělat onkologii, mě nechala hádat. Tipoval jsem Hodgkina a ona to potvrdila. Byli jsme oba rádi.
Takže vás léčí v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci?
Ne, léčím se na Interní hematologické a onkologické klinice (IHOK – pozn. red.) v Bohunicích, protože Žluťák dělá jen pevné nádory. Ozařování jsem ale absolvoval na Žluťáku, protože v Bohunicích nejsou urychlovače na ozařování.
Co podle vás z hlediska informací o rakovině lidem vadí nejvíc?
Že netuší a mají mlhu, neumí si to představit. Já ale věděl přesně, co mě čeká a že pak to skončí. Chci lidem říct, že se nemají bát doktora zeptat. To hrozně uklidní. A důležité je nezavřít se do bubliny – mám rakovinu a teď se všechno mění.
V bublině určitě nejste, ale přece jen, nepřehodnotil jste si něco?
Zatím to vidím tak, že se nic nezměnilo a že jen mám nějaké aktivity a povinnosti, které tam dříve nebyly. Ale může to přijít až potom, třeba půl roku po ukončení léčby, až bude po všem.
Intenzivně se věnujete cvičení, kterému se říká crossfit. Našla jsem si, že je to něco mezi atletikou, gymnastikou a vzpíráním. Musel jste to omezit?
Hodně jsem ubral, ale pořád je to dost velký rozdíl oproti lidem, kteří necvičí vůbec. Je fakt, že člověk je unavený a není mu vždycky dobře, ale přesto by se hýbat měl. Zjednodušeně řečeno to zrychluje metabolismus. Pokud je chemoterapie někde, kde být nemá, cvičení způsobí, že je tam jen krátce. Navíc si pohybem zaměstnáte hlavu a dostáváte se do větší pohody. A ta je nesmírně důležitá. Na to jsou studie a analýzy. Dojde ke snížení úzkosti a depresivních stavů, které jsou s diagnózou a léčbou spojené. Navíc je lepší se unavit pohybem než mít celodenní patologickou únavu, která je zase spojená s nemocí. I u nás se tyhle věci začínají studovat a doporučuje se rehabilitace i u nemocných starších lidí. Ti nejsou jen pasivními příjemci léčby, ale sami se na ní aktivně podílejí, a to je pro ně lepší. Někdy to nejde, ale pokud to jde, měli by se lidé hýbat.
Váš blog má velký ohlas. Zaujalo vás tam něco konkrétně?
Překvapila mě ta obrovská vlna solidarity a to, kolik lidí se stejnou diagnózou se mi ozvalo. Utvrdilo mě to v tom, že o tohle téma je velký zájem. Měl jsem za to, že se o tom lidé spíš bavit nechtějí a už vůbec ne veřejně. Že je to společenské tabu. Asi jsem našel způsob, který je oslovil – žádná tragédie, ale ani přehnané happy.
Jak se lidé k vašim informacím dostanou?
Na blogu mám zatím jen jeden velký článek, kde shrnuji mýty, a připravuji další o alternativní medicíně a chtěl bych udělat i něco o radiologii. Ale přiznám se, že mi psaní dělá trochu problémy, takže hlavním kanálem je pro mě Instagram. Dávám tam fotky z léčby, postřehy a videa v češtině a v angličtině. Najít se to dá na internetu pod ddjourney.
Existují různé kluby a spolky se stejnou diagnózou, chcete se do nějakého přidat?
Neuvažoval jsem o tom, ale na chemoterapii jsem se potkal s lidmi se stejnou nemocí. Překvapilo mě, že jsem zatím nepotkal nikoho mladého. Přitom je moje diagnóza specifická tím, že se vyskytuje u mladých lidí.
Co máte za sebou, co vás čeká?
Mám za sebou biopsii, chemoterapii a ozařování. To skončilo právě v minulém týdnu, v průběhu května budu mít kontrolu na IHOK s odběrem krve a celotělové CT, jestli se někde neobjeví nežádoucí aktivita. Pokud to bude v pořádku, budu chodit na pravidelné kontroly.
Na blogu píšete o nežádoucích účincích, které ale každý snáší jinak. Jak to máte vy?
U chemoterapie už jsou léky, které je hodně pomohou potlačit. I o tom píšu. Čtyři dny máte dost nepříjemnou kocovinu, ale pak to pomine. Psychice ale úplně neporučíte. Když se s mediky bavíme v rámci onkologie, že při chemoterapii vypadávají vlasy, bereme to jako banalitu, protože znovu narostou, ale když to pak nastane a jsou úplně všude po baráku, je to něco jiného.
Co škola? Studujete dál?
Nepřerušil jsem, jen jsem měl být touto dobou zase na stáži v Oxfordu a předtím jsem se měl jet podívat na dětskou onkologii do Švýcarska, takže to jsem pustil. Ve škole jsem ale právě kvůli tomu měl předstudováno, takže mám volněji a čekám na státnice. Až bude po všem, chci zase vyrazit do ciziny.
Máte nějakou osobní výzvu, motto nebo radu pro lidi, kteří bojují se stejným problémem?
Člověk se z toho nesmí zbláznit, měl by se o svoje tělo starat a zajímat, ale nebrat rakovinu extrémně jako zničující. Všeho s mírou.
A co v budoucnu?
Jestli se mi podaří získat po škole práci na Žluťáku, bude to skvělé. Protože pokud existuje místo, kde jsou vynikající specialisté na onkologii a mohou vám pomoci, je to právě tam.
