„Nechceme se na Eduarda Basse vytahovat. Naopak z něho vycházíme a pokorně se snažíme přejímat jeho myšlenky. V mnohém jsou velmi aktuální,“ říká režisér Stanislav Slovák, který má sám k fotbalu hodně blízko.
Na vaší Klapzubově jedenáctce mě zaujala kombinace fotbalové tematiky a swingové hudby, kterou pro komedii složil Jiří Levíček. Ladí spolu fotbal a swing?
Hudba a sport k sobě patří. Sport je v jistém slova smyslu umění. Sportovci stejně jako herci baví diváky a swing toho podle mě má s fotbalem hodně společného v rytmu i tempu. Mám radost, že Klapzubovu jedenáctku můžeme ladit v rytmu swingu.
Váš bratr je fotbalový trenér. Jaký máte vy vztah k fotbalu?
Ačkoliv jsem dříve hrával spíše hokej, mám vztah k fotbalu velký a pořád hraju. Donedávna ještě za Městský fotbalový klub Modřice. Můj bratr Samuel byl slovenský fotbalový reprezentant, hrál španělskou a německou ligu, trénoval liberecký tým. K fotbalu máme opravdu blízko. Bratrovy děti hrají fotbal, můj syn chytá za Zbrojovku v mládežnické kategorii. Mnoho umělců má rádo sport kvůli divácké kulise i samotné hře, v níž se tvoří nové situace. Fotbal miloval třeba i Karel Čapek. Obecně můj vztah ke sportu je dán výchovou rodičů. Ačkoli jsem dítě herců, vždy nás ke sportu vedli.
Vy fotbal i trénujete?
Devátým rokem v Modřicích trénuji přípravku. Snažím se pomáhat malému fotbalovému klubu a dát dětem možnost nahlédnout do sportovního prostředí. Rád se s nimi potkávám a snažím se, aby je to bavilo a raději trávily čas venku na hřišti než doma u počítače.
Potřebovali herci z Klapzubovy jedenáctky fotbalový trénink?
Na to, aby mohli hrát náš jevištní fotbal, opravdový fotbalový trénink nepotřebovali.
Na jeviště přenášíte hodně známý příběh. Prozraďte, co jste oproti knize Eduarda Basse změnili?
Eduard Bass je jeden z nejlepších autorů své doby a je velmi čtivý. V žádném případě se na něj nechceme vytahovat, naopak z něho vycházíme a pokorně se snažíme přejímat jeho myšlenky. V mnohém jsou velmi aktuální. Nejedná se jen o fotbal, ale také o výchovu dětí, mezilidské vztahy, které Bass popisuje pomocí sportovní metafory. Něco jsme ale měnit museli. Jeviště vyžaduje dramatično a jistý druh konfliktu. Do hry jsme přidali sedm dívek, které provázejí dějem. V každé situaci budou někým jiným – lodními stevardkami, sudičkami, fotbalistkami nebo lidojedkami. Postavu chalupníka jsme rozdvojili na tatínka, kterého hraje Viktor Skála, a dědečka v podání Zdeňka Junáka. A větší prostor dostane maminka jedenácti synů – Alena Antalová. Právě ona vezme do svých rukou velké finále.
Co jste naopak zachovali, je jazyk.
Pěknou prvorepublikovou mluvu respektujeme a snažíme se vyhýbat hovorovým nešvarům. Čtenáři, kterým se líbí kniha, určitě nebudou zklamaní. Ale i pro mladší generaci bude hra určitě pochopitelná.
Respektujete prvorepublikovou dobu i v kostýmech a výpravě?
V kostýmech se velmi přísně držíme 20. let minulého století. Kluci mají historické fotbalové dresy s límečkem, holkám to nesmírně sluší, dědeček vchází na jeviště v sokolské uniformě. Výpravu vytvořil náš dvorní scénograf Jaroslav Milfajt a kostýmy jsou od Andrey a Adély Kučerových. Využíváme i moderní technologie a diváci se mohou těšit na projekce Petra Hlouška. Během příběhu se střídají různá prostředí. Autor scény Jaroslav Milfajt přišel s nápadem, že na ní vymezíme ves Dolní Bukvičky pomocí ohrady. Ta se dá otevřít a za ní se nachází svět fotbalových velkoklubů. Jsou to dva rozdělené světy, které se ale prolínají.
Patří podle vás v dnešní době projekce a moderní technologie už neoddělitelně k divadlu?
Když se v 50. letech začal spojovat film s divadlem, byli všichni unešeni. Jak jdou dopředu informační technologie i další technika, je podle mě zapojení projekcí v některých žánrech téměř nezbytné. Jsem zastáncem rozumného propojení moderních technologií s klasickým divadlem. Projekce je výtvarný prvek, který poskytuje divákovi jiný druh vjemu. Navíc kdybychom na jevišti měli postavit celou Barcelonu, potrvá to půl hodiny, my ji ale promítneme.
Klapzubova jedenáctka je už devátým kusem vašeho autorského tria. Jak dlouho s Janem Šotkovským a Petrem Štěpánem spolupracujete?
S Petrem se známe od studií na vysoké škole, což je už čtvrt století. Honza se k nám přidal asi před 11 lety. Od uvedení naší prvotiny Sněhurky a sedmi trpaslíků je to teď v prosinci shodou okolností deset let. Předtím jsme spolu pořádali naši divadelní anketu Křídla a pak nás pan ředitel Stanislav Moša vyzval, ať napíšeme Sněhurku.
Stanislav Slovák
|
Tak dlouholetá spolupráce mezi autory v divadle možná není příliš častá...
Sedli jsme si kamarádsky i lidsky. Naše spolupráce není jen o tom, že je potřeba něco napsat a odevzdat, rádi se potkáváme i mimo divadlo. Za těch 11 let jsme napsali devět her, které se uvádějí na hudební i činoherní scéně, a máme i další tituly, které nás lákají. Zatím je ale neprozradím. Asi není pravidlem, že se potkají tři lidi, kteří spolu napíšou tolik her. Samozřejmě jsou autorské dvojice – třeba textař Michael Kunze a skladatel Sylvester Levay. Naši trojici tvoří režisér, herec a dramaturg. Každý máme svoje nápady a z té společné trojpředstavy se snažíme vytvořit dílo, které se dá velmi dobře realizovat na jevišti.
Je tedy kombinace tří odlišných profesí ku prospěchu?
Ano, různé pohledy jsou velmi přínosné. Petr jako herec stojí na jevišti, já jako režisér za pultíkem řeším, jak celou hru uskutečnit, a dramaturg Honza je mozkem naší trojice, který je nabitý informacemi. Zásobuje nás množstvím informací k tématu i době, v níž se příběh odehrává.
Ve vaší předchozí hře Osmyčky hraje Petr Štěpán. Na jevišti tak režírujete spoluautora hry. Nehádáte se?
Mít Petra jako spoluautora na jevišti je naopak velmi výhodné. Je jedním z nejchytřejších herců své generace a jeho jevištní inteligence se projevuje i v textech, které píšeme. Na jevišti mu nemusím vysvětlovat vztahy a situace. Díky tomu, že už je do děje zasvěcený jako autor, můžu se věnovat technickým věcem a on pomáhá mladším kolegům.
Jaké máte na Osmyčky ohlasy?
Vesměs pozitivní. Osmyčky byly drobný prubířský kámen. Označujeme je za leporelo českých dějin, v němž se trefujeme do národa. Motto hry zní: Kdo národ miluje, nešetří ho. Ale stává se, že hra někomu nesedne a v průběhu odejde. To nemám nikomu za zlé. Jsem vychovaný v pluralitě názorů, takže divákovi se může hra líbit, může odejít a může dokonce říkat, že se mu to nelíbí (směje se). Můj kamarád o hře řekl: Koho tím potěšíte, toho potěšíte velmi. Koho raníte, toho raníte hluboce.
