Skvělý recitátor a vynikající dabér, nositel Ceny Františka Filipovského za mistrovství v tomto oboru, ztvárnil na jevišti 292 rolí a v televizi či filmu mu jich napočítali 499.
Rodák z Litovelského Pomoraví a ve vaší řeči neslyším ani stín hanáčtiny.
Ano, tam je to opravdu echt hanáčtina. Ale to víte, asi bych jako herec těžko hanácky mluvil Hamleta.
Jak jste se vlastně k divadlu dostal?
Jsem ročník 1924, takže patřím k těm, které tehdy naše drahá vlast byla nucena věnovat Adolfu Hitlerovi za účelem totálního nasazení neboli Totaleinsatzu. A vědělo se, že do něj neberou ty, kteří jsou u divadla, nějaké komedie a tak dále. Kdo uměl třeba jen trošičku hrát na klavír, rval se kamkoliv do divadla, korepetoval třeba balet a podobně. A tak se zachránil. Já jsem do divadla sice jít nechtěl, mě zajímala hlavně hudba, ale nakonec jsem se přes známé dostal do divadélka v Jihlavě.
A tam jste se zašil až do konce války?
Totální nasazení mě nakonec stejně neminulo, ale jen krátce, protože až 1. září 1944 zrušil Hitler všechna kulturní zařízení, takže Němci z nich šli na frontu a Češi do Totaleinsatzu. Já jsem byl nasazen ve zbrojních závodech, nejdříve v Mariánských Horách u Jihlavy a potom až do konce války ve Wiener Neustadtu. Na obou místech jsem zažil i bombardování.
A co po válce?
No, študovat se mně už nechtělo a divadlo mi přece jen zavonělo.
Takže za vaše celoživotní herectví může vlastně Hitler?
No jistě. Stejně jako u dalších, s kterými si říkáme divočáci – tedy lidé bez divadelního vzdělání. Po válce jste totiž na jevištích viděla desítky takových, co tam nepatřili a původně k divadlu nechtěli jít. Za všechny můžu jmenovat třeba kolegu Rudolfa Krátkého (vynikající brněnský herec a pedagog, nositel ceny za dabing – pozn. red.).
A vy byste se stal jinak čím? Sedlákem? Jste z takového rodu?
Ne, můj tatínek byl pravoslavný kněz ve Štěpánově u Olomouce. A já jsem k tomu také trochu tíhl, ale hlavně mě zajímala hudební teorie, hrával jsem i na klavír a varhany.
Páni, kde se na Hané vzalo pravoslaví?
To mělo souvislost s pravoslavným biskupem svatým Gorazdem II., což byl původně rodák z Hrubé Vrbky Matěj Pavlík. Ten to na Moravě všechno zbuntoval.
Toho pak za války popravili, protože se podílel na ukrývání parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha. V Brně se podle něj jmenuje ulice Gorazdova.
Ano, to byl on. No, a já jsem si po válce naslinil prst, abych zjistil, odkud vítr fouká, ale u divadla jsem zkrátka zůstal. A za chodu jsem se i dovzdělával, hlavně odkoukáváním od starších kolegů. Nejdřív v Městském divadle mladých, které hrálo v sále dnešního kina Scala, tedy někdejšího DOPZ. Potom jsme se přestěhovali na druhou stranu na Jakubské náměstí, kde dnes sídlí Divadlo Bolka Polívky, načež jsme se rozštěpili a jedna část šla coby Divadlo Julia Fučíka na výstaviště a my jsme se stali Krajským oblastním divadlem, které se v roce 1965 přestěhovalo na Lidickou coby Divadlo bratří Mrštíků. No, a z těch původních mrštíkovských herců jsem dnes už poslední.
Kdo byli vaši tehdejší kolegové?
Na všechny si určitě nevzpomenu, ale třeba herečka Jiřina Prokšová.
Vám je teď v únoru 95 let, kterých se ovšem dožíváte v neuvěřitelné duševní i fyzické kondici. Bydlíte sám, perete si, nakupujete... Jak se to slučuje s divokým hereckým životem plným alkoholu, neuspořádanosti a tehdy nezbytných cigaret?
Já nad tím nijak nepřemýšlím, zkrátka to tak plyne. Moje babička se dožila 101 let. A že já bych žil nějak spořádaně... Byl jsem silný kuřák. Přestal jsem ale v roce 1970. K tomu mě přivedl brněnský foniatr, profesor František Brom, kterého jsem tehdy ale vůbec nepotřeboval, znali jsme se z návštěv koncertů. Potkali jsme se v dubnu 1970 při koncertě na Stadionu na tehdejší Leninově ulici a já jsem mu nabízel cigarety. A on mi říká: „Já jsem to rozšlapal, já nebudu kouřit.“ A já, když jsem šel z toho koncertu, jsem prožil šílená muka, protože jsem si říkal: Když on to dokáže, proč já bych to nedokázal? A pak v září toho roku jsem šel jednou z naší přízemní šatny, odkud se po pár schodečkách chodívalo kouřit na dvorek divadla, a ty svoje cigarety jsem taky rozšlapal. A šmytec.
I manželství vám vydrželo hned to první – až do smrti vaší ženy v roce 2002, že?
Byli jsme spolu 47 let. Našel jsem si ji tady v Brně a zaplaťpámbu nebyla herečka. Protože herecká manželství jsou něco příšerného. Přijdou domů z divadla a u večeře se baví o divadle a zase o divadle. Nadávají na toho a onoho... My jsme měli krásný život, opravdu. Ona pracovala v brněnském Chemoprojektu, a když pak šla do důchodu, já jsem chodil nakupovat, ona vařila, já jsem myl nádobí a tak jsme to dali hezky dohromady. Teď je to sedmnáct let, co zemřela. A já jsem se před patnácti lety z Černých Polí odstěhoval sem na Lesnou.
Jste na Lesné šťastný?
Ano, velice. Prožívám to, co moje maminka, která byla třicet roků vdova. A stejně jako ona říkám: Všude dobře, ale tady v tomhle bytě nejlíp. Nikoho nepotřebuju, každého vyhazuju, jen ty svoje vnuky a pravnuky moc rád vítám.
A můžete jim vysvětlit, jak to třeba vypadalo za první republiky, které bylo pět let, když jste se narodil?
Ne. A řeknu vám příklad. Jeden můj vnuk je grafik a já jsem mu vyprávěl, jaké to bylo, když jsme si koupili televizor: „Tos musel vstát, zapnout jej, počkat, až se to nahřeje, a pak takovým tlačítkem srovnávat duchy na obrazovce. A posílat toho druhého: Běž to zesílit. Běž to zeslabit.“ A vnuk mi říká: „Ale dědoušku, a od čeho je dálkáč (dálkový ovladač – pozn. red.)?“ – „Ten tehdy nebyl.“ – „Ale to je nesmysl, ten musel být u každého televizoru.“ V jeho vědomí to nemohlo být jinak, než že ho klamu. A stejně tak já nic nevím o první světové válce. Přitom jsem mluvil s jejími účastníky. Ale ta představa, že se někde válím v blátě a střílím do člověka? To je přece nesmysl, přece do něho nebudu střílet. A jaký přitom to byl masakr!
Když se vrátíme k vaší profesi: i herectví se hodně změnilo, že?
Když o tom mluvím s mladšími kolegy, říkám jim, že jsme nebyli lepší, ale jiní ano. Protože je jiné herecké myšlení. My jsme se museli tou postavou stát, kdežto dnešní herec si na sebe sice vezme nějaký kostým, ale zůstává pořád sám sebou. Hraje to třeba výborně, v dnešním Městském divadle, kde jsem sám hrál, je pár sakryš slušných herců, ale dřív by mě režisér sprdnul, kdybych použil nějaké vlastní gesto, nikoliv gesto postavy. Hrbáč musel být opravdu hrbatý, nešlo to jen naznačit. Všechno podle pravidla, že pokud víš, co hraješ, nemusíš se bát, jak to hraješ.
Dnes člověk herce občas lituje, v jakých nablblých komerčních věcech musí hrát. Ovšem vy jste si to s tím budovatelským a povinně sovětským repertoárem taky dost vyzobal. Jak jste se s tím vyrovnával?
Hrát jsme v tom museli... Ale také tady platilo pravidlo, že diváka nesmíte ošidit. I když jsme se všichni v divadle chytali za hlavu, jaké krávoviny to hrajeme. Víte, až budu stát před soudnou stolicí a Pánbůh se mě zeptá, za kolik rolí z těch 292 na jevišti se můžu postavit, řeknu, že asi za šest sedm, za které se nestydím.
Které to jsou?
Třeba Grandet v Evženii Grandetové, kterého jsem hrál ve 32 letech, zatímco v Praze v Komorním divadle ho hrál vynikající Bedřich Vrbský, kterému bylo šedesát. Tehdy jsem vlastně dostal první nabídku k přestupu do Prahy, a to od režiséra Oty Ornesta, který nemohl uvěřit, že jsem toho Grandeta hrál já, štíhlý a 180 centimetrů vysoký mladík. Ale nikdy bych do Prahy nešel. Nemám ji rád.
A další role – aspoň heslovitě...
Krysař v Krysařovi, Frak V., sluha Truffaldino ve Sluhovi dvou pánů, Don Quijote, kterého tady mám namalovaného od Milana Zezuly. On mi ten obrázek nechal po představení v šatně.
K Mrštíkům do pověstného divadelního klubu chodilo za vaší éry celé bohémské Brno, tehdejší Divadlo na provázku do rána zpívalo u klavíru s Jiřím Bulisem. Taky jste se tehdy odtamtud vracel domů až ráno?
No, nad ránem. Byly to dobré roky. Už proto, že tehdy jsme si fandili, dávali jsme si navzájem třeba dárky k premiérám. Nejraději vzpomínám na naši šatnu, ve které jsme vymýšleli všechny možné ptákoviny s Vildou Pfeifferem, Karlem Adamem, Karlem Fajtem a nejmladším Karlem Jánským, což byl ovšem náš otrok, kterému se řeklo: „Karle, já mám chuť na pět deka šunky, skoč mi pro ni.“ No, ničili jsme těmi našimi nápady i režiséry, takže jeden z nich – Pavel Rímský – nazval naši šatnu číslo 50 Šatnou ztracenců. Což jsme si na ni nechali velkými písmeny napsat. A když v 90. letech proběhla velká přestavba dnešní Činoherní scény Městského divadla Brno, ředitel Stanislav Moša nechal tu naši šatnu označenou číslem 50, i když jinak se všechny přečíslovaly. Takže mezi 110, 111 a tak dále je najednou číslo 50. Za tuhle památku jsem Mošovi opravdu vděčný. Dnes jsem z ní zbyl poslední.
