„Naše premiéra bohužel nevešla tolik ve známost. Romeo se v Brně hrál pouhé tři měsíce, protože nás obsadili Němci. Velká premiéra se rok po nás odehrála v Petrohradu a Rusové nám ani dnes prvenství nepřisuzují,“ líčí Karel Littera, dramaturg baletního souboru Národního divadla Brno.
Brněnský balet právě slaví sto let existence, jeho první sezonou totiž byla ta na přelomu let 1919 a 1920.
Co se vám jako první vybaví při slovech: sto let brněnského baletu?
Za sto let tady bylo mnoho šéfů, choreografů i tanečníků, kteří si zaslouží být připomenuti, a nerad bych někomu ukřivdil. Ale nejznámější jméno brněnského baletu a s ním spojené období je bezpochyby slavný tanečník a choreograf Ivo Váňa Psota.
Za jeho působení tedy balet zažíval zlaté časy?
Dá se říct, že jedna zlatá éra právě souvisí se Psotou. Působil v tehdy nejlepších baletních souborech na světě, Les Ballets Russes de Monte Carlo a Original Ballet Russe, a do Brna pak přinesl nejen své zkušenosti pedagoga, choreografa i tanečníka, ale také světový repertoár. Ale zajímavá jsou i další období.
Které byste vyzdvihl?
Další zajímavá éra byla v 60. letech s příchodem „nové vlny“. Ta v československém umění prostupovala všemi žánry a u baletu tomu nebylo jinak. Na začátku 60. let se v Brně konal Festival současného baletu, na kterém se ukázalo, jak umění ustrnulo a dál se nevyvíjí. V reakci na to se do divadel dostala „nová vlna“. Luboš Ogoun coby šéf baletu bojoval proti angažovaným baletům a prosazoval poetický balet. Na to si diváci museli teprve zvykat. Takovým majstrštykem byl třeba balet Hirošima – duet letce, který svrhl atomovou bombu na Hirošimu, se svým svědomím.
A po sametové revoluci?
Otevřely se hranice a začala spolupráce se západním světem. Mysleli jsme si, že po období komunistické nadvlády, kdy se balet programově musel přiklonit k sovětskému vzoru, budou diváci toužit po nových představeních, jež dosud neměli příležitost vidět. Ale najednou měli více možností vyžití, takže z pohledu diváckého zájmu balet na počátku 90. let zažíval krizi. Pamatuji si, že při děkovačce byl často smutný pohled do hlediště, kde v sále pro 1 300 lidí sedělo jen 300 diváků. Existovalo vnitřní pravidlo, že když nepřijde aspoň sto diváků, představení se ruší.
Jak minulý režim poznamenal baletní soubor? Ruský balet patří ke špičce, přinesl jeho vliv v té době do Brna i něco pozitivního?
Tím, že všechno – včetně školství – bylo státní, prosadily se po ruském vzoru taneční konzervatoře koncipované jako osmileté studium, jak je známe dnes. Díky tomu byli absolventi výborně připraveni v rámci ruské baletní školy. Tím asi s pozitivy skončím a zdůrazním, že především v 50. letech byla přísná cenzura. Státní dramaturgická rada přesně určovala, jak se mají díla vykládat a co se může hrát. Repertoár kopíroval socialistický realismus velmi, velmi dlouho. Hrály se angažované balety, třeba balet Gajané od Arama Chačaturjana z prostředí Kavkazu se v Brně uváděl s jiným libretem, kdy záškodník zapálil kolchoz, takže jsme dokonce byli papežštější než papež. A to bylo až v roce 1986. Balet ale svým způsobem vzkvétal, diváci na něj chodili rádi a vyrůstaly generace skvělých interpretů.
Vedle opery a činohry čekal brněnský baletní soubor na svůj oficiální vznik skoro o 40 let déle. Jaké byly jeho začátky?
Samozřejmě před sto lety nevznikl soubor z bodu nula. Tanečníci už předtím vystupovali spolu s operními pěvci a herci, ale spíše v pantomimách. Šlo více o pohybovou stránku, ne taneční. V roce 1919 tady působil italský choreograf Achille Viscusi, velmi významná postava československých baletních dějin, který v Brně uvedl Labutí jezero a stál u zrodu brněnského souboru. Faktickým tvůrcem samostatného souboru byl Jaroslav Hladík, který jej zformoval a dal mu určitý řád a soustavnou péči. S ním také do Brna přichází i moderní repertoár.
Minulý rok v březnu se na repertoár vrátil Romeo a Julie, který měl 30. prosince 1938 v Brně dokonce světovou premiéru. Proč byl poprvé uveden právě tady?
S jistotou to nevíme dodnes. Sergej Prokofjev psal Romea nejdříve na zakázku divadla v tehdejším Leningradu – to pak představení zamítlo a vypadalo to na uvedení baletu v Moskvě. Tam od toho také odstoupili. Musíme si uvědomit, že šlo o dobu stalinistických čistek. Prokofjev žil dlouhá léta v zahraničí a pocházel z buržoazní rodiny. Kdo však byl v Brně iniciátorem premiéry, zda dirigent, ředitel divadla, nebo to bylo díky kontaktům Psoty, to nevíme a asi se už nikdy nedozvíme. Ale Romeo byl v Brně a byli jsme první.
Galavečer ke stovceNa programu galavečeru 25. ledna v Janáčkově divadle budou ukázky z baletů Plameny Paříže, Bajadéra, Don Quijote, Korzár či Louskáček. Domácí soubor vystoupí s novou choreografií Mária Radačovského vytvořenou jen pro tuto příležitost. Do Brna přijedou sólisté nejlepších evropských souborů – Lucia Lacarra z Bavorského státního baletu v Mnichově, emeritní hvězda Londýnského královského baletu Matthew Golding, sólisté Vídeňského státního baletu Natascha Mair a Davide Dato, Oxana Skorik a Philipp Stepin z Mariinského divadla Petrohrad, Igor Tsvirko z Velkého divadla v Moskvě, Anna Tsygankova a Constantine Allen z Holandského národního baletu Amsterdam a další. |
Rusové však Brnu prvenství úplně nepřejí a často si ho přivlastňují...
Naše premiéra bohužel nevešla tolik ve známost. Romeo se v Brně hrál pouhé tři měsíce, protože nás obsadili Němci. Velká premiéra, která nás přehlušila, se rok po nás odehrála v Mariinském divadle v Petrohradu, tehdy leningradském Kirovově divadle. Ale skutečně ani dnes nám tu premiéru nepřisuzují a tvrdí, že v Brně zazněly jen dvě suity z baletu. Ale brněnské představení trvalo dvě a půl hodiny, kdežto suity mají dohromady hodinu, takže by se musely hrát dvakrát za sebou, což je samozřejmě nesmysl.
Jak se baletní prostředí změnilo od doby, kdy jste začínal tančit?
Začínal jsem na počátku 80. let a od té doby se změnilo hodně, především po roce 1989. Ale nemůžeme si myslet, že by se sem po revoluci nahrnuli tanečníci odjinud. Platové podmínky u nás a na Západě byly nesrovnatelné. Kolikrát tanečníci přijeli na konkurz, ale když přišla řeč na plat, slušně poděkovali a už jsme je tady neviděli. Navíc německý trh byl celosvětově nejlukrativnější, takže německá divadla soustředila tanečníky z celého světa. Změna přišla s krizí v roce 2008, kdy spousta divadel v zahraničí zavřela a k nám začali chodit tanečníci z Japonska, Anglie nebo Itálie. Dnes máme v souboru asi 20 národností. Jsme internacionální, téměř 70 procent tvoří zahraniční tanečníci.
Jak si brněnský soubor stojí na světové baletní mapě?
Řekl bych, že jsme ideální soubor pro mladé tanečníky, především od nich je totiž zájem u nás tančit. Přijdou nabití ze školy, kde se věnují klasickému repertoáru, ale míst na baletní evropské mapě, kde mají klasický repertoár, už není tolik. U nás ho najdou, máme celý repertoár Čajkovského baletů, Bajadéru. Kromě klasiky jsme však v posledních letech nabrali světový současný repertoár, zastoupený například choreografem Jiřím Kyliánem. Se šéfem baletu Máriem Radačovským víme, že je potřeba mít kombinaci klasického a moderního repertoáru. Máme dobré výsledky ekonomické i návštěvnické, takže taková kombinace je pro naše město ideální a budeme v ní pokračovat. A chceme se soustředit i na původní tvorbu. Už 6. března uvedeme Dámu s kaméliemi, kterou pro nás tvoří chorvatská choreografka Valentina Turcu. Každou další sezonu chceme přinést nové dílo s choreografií vytvořenou pro náš soubor.
