„Když dojde do tuhého, české firmy budou pomáhat, seč jim budou síly stačit, protože budou s lidmi na stejné lodi,“ říká. Svůj Klub Pánů z Ponožkovic v této těžké době zavřít nemusel, funguje po internetu a má stále dost členů, kteří si předplatí, aby jim každý měsíc dorazila do schránky obálka s jedním párem pestrobarevných ponožek.
Jak bude nový pár vypadat, členové klubu nikdy předem netuší, je to pro ně překvapení. O to víc se Petr Janda snaží zapojit svou kreativitu, aby každý unikátní exemplář padl členům klubu do oka.
V době epidemie, kdy řada podnikatelů má obavy z krachu, pomáhá i druhým. Těm, kdo se na něj obracejí, se snaží poradit, jak prodávat po internetu, aby se udrželi a nepadli. A spustil také akci „Ponožkové tažení proti viru“.
„Momentálně dáváme z našich zásob ponožky do nemocnic s infekčními odděleními. Poté, co zdravotníci ošetří vysoce infekčního pacienta, maximum věcí se rovnou vyhazuje jako infekční materiál. I ponožky, protože ty nejdou dezinfikovat praním na vysokou teplotu. Ponožek se tedy v nemocnicích spotřebovává docela dost,“ říká Petr Janda.
Tento týden proto se svým týmem bezúplatně doručil 648 zásilek lidem, o kterých se prostřednictví internetu dozvěděl, že by jim veselé ponožky udělaly radost.
Na samém rozjezdu podnikání si přitom vůbec nedovedl představit, že by ho nápad založit Klub Pánů z Ponožkovic mohl uživit a stal se prací na plný úvazek.
Začínal jste s mobilem, počítačem a sto tisíci korunami na účtu. Dnes má vaše firma roční obraty mezi 15 až 20 miliony korun. Takže je už na slušnou výplatu?
Ano, jsem schopen pohodlně uživit rodinu s malým dítětem a manželkou na mateřské. Nežijeme na vysoké noze, ale ani nemusíme každou korunu obracet dvakrát. Vše navíc dávám do dalšího vývoje a posouvání kupředu. Pro sebe peníze neakumuluji.
Kam všude jste tyto klubové originální ponožky již rozesílal?
Rychle jsem projel databázi a máme tam zhruba 60 zemí ze všech kontinentů, kromě Antarktidy. Vtipná byla třeba Indie. Tam mají tak dlouhé adresy, že jsme museli upravit náš systém na tištění adresních štítků.
Stalo se vám, že některé ponožky přijali členové klubu méně vřele, než jiné kousky?
Kontroverzní jsou u nás vždy tlumenější ponožky. Naši srdcaři mají rádi spíše výraznější vzory, ale tichá většina si zase pochvaluje i občasnou decentnost. Pak máme odhadem dvacet vzorů, které si troufnu říci, že si podmanily téměř všechna členská srdce. Třeba v říjnu 2018 jsme měli ponožku na motivy české vlajky. Ta zahrála na tu správnou strunu.
Petr Janda (1987)
|
Jak dlouho trvalo, než vás podnikání začalo živit?
Vlastně hned po spuštění začalo chodit tolik objednávek, že jsem je tak tak stíhal vyřizovat. Bariéra k opuštění ostatní práce byla spíše psychologická. Nedokázal jsem si na začátku představit, že by mě Ponožkovice dlouhodobě živily a zrovna jsem měl několik skvělých příležitostí ve finančnictví.
Třeba moje maminka si myslela, že jsem se dočista zbláznil. Byla z toho na nervy. Samozřejmě i reakce okolí zpočátku variantu opuštění „standardní“ práce úplně nepodporovala.
Nápad vymýšlet a dodávat členům klubu pestrobarevné hravé ponožky uzrál v Americe. Když se objednávky začaly hrnout, vypadá to, že uvést podnikatelský nápad do života je někdy snadné.
Snadné to asi není, ale mě ten proces úplně pohltil. Dostal jsem se do transu. Viděl jsem před sebou jen moment spuštění Klubu v co nejdokonalejší formě, které jsem byl schopen.
V běžném provozu je skoro nepředstavitelné se do něčeho na půl roku ponořit tak hluboko, jak jen chcete. Mně se to poštěstilo a za to jsem „osudu“ vděčný. Když na to teď vzpomínám, tak je zajímavé, že o ponožkách se mi začalo zdát až po spuštění Ponožkovic a to přesto, že jsem se přípravám věnoval od rána do večera.
Máte za sebou přes pět let podnikání. S čím jste se nejvíc potýkal?
Se svojí neznalostí a nezkušeností. Ponožkovice jsem začal připravovat necelé dva roky po dokončení školy a sekal jsem jednu chybu za druhou. Třeba jsem asi týden sestavoval excelové monstrum s plánem vývoje na další rok. Po třech dnech od spuštění jsem pochopil, že budu rád, když přežiji provoz v dalších dvou měsících a že můj excel je spíše seznam bohulibých přání na další desetiletí.
Naivita je ale skvělá věc. Není nic horšího než pochopit, že něco nejde. Raději budu do konce života dělat naivní chyby než nezkoušet nic nového.
Co rozhodlo, že váš podnikatelský nápad v Česku vyšel?
V Anně Karenině je slavná věta, že všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. U firem je to podle mne podobné. Nejde uspět pouze díky jedné věci, ale jedna hodně nezvládnutá věc stačí k neúspěchu.
Příznivých faktorů se tedy musí sejít vícero: správný okamžik, nadšení pro věc, prostor pro chyby a především kopa štěstí mimo jiné na lidi okolo sebe a na zákazníky. Zákazník byl, je a bude konečný arbitr osudu Ponožkovic. A tak to je správné.
Vystudoval jste diplomacii na Georgetownu a východoevropská studia na Oxfordu. Nelitujete, že jste se nakonec nestal diplomatem a živíte se jako zakladatel Ponožkovic?
Popravdě, většina mých spolužáků z Ameriky skončila na Wall Street a většina z Anglie v Londýnském City. Těžko říct, zda bych tam také neskončil, kdyby se Ponožkovice nechytly. Jinak se mi ale zatím moje cesta životem líbí a mám v tomto ohledu velké štěstí.
Kolik předplatitelů se vám během podnikání podařilo získat a kolik členů Klub opustilo?
Hrubým odhadem naším Klubem prošlo zhruba 1,5 procenta populace českých mužů. Přerušení členství je přirozené. Za těch pět a půl roku jsme rozeslali už opravdu hodně ponožek a mnoho členů je teď mezi rezervisty prostě proto, že mají plné šuplíky.
Lidí, kteří mají všech zhruba 70 modelů, které jsme doposud vytvořili, je hrstka. Naše ponožky hodně vydrží a 70 párů je opravdu velká kolekce. Cílem ale není, aby lidé za každou cenu shromažďovali ponožky, které pak nestihnou unosit. Ponožky se mají nosit, užívat a ukazovat.
Zkoušíte rozšiřovat šatník členům Klubu i o další kousky?
V březnu byly největším tahounem trenýrky, protože zrovna probíhala „Operace trenýrky“. Obecně však stojíme na ponožkách.
Máte nějaký vlastní recept na to, jak Klub udržet?
Jeden z mých hrdinů, Charles Darwin, tvrdil, že v přírodě nepřežívá ten druh, který je nejsilnější, nejrychlejší nebo největší. Přežívá ten, který se dokáže nejlépe přizpůsobit podmínkám. Myslím, že test časem je ten nejtěžší test, který může jakákoliv společnost podstoupit a výzva spočívá právě v tom dokázat se přizpůsobit měnícím se podmínkám, ale zároveň při tom neztratit svou tvář a svůj koncept.
Samozřejmě střídají se silnější a slabší časy, to je přirozené. Nebojím se ale toho, že Klub zanikne. A když zanikne, protože o něj lidé již nebudou mít zájem, bude to přirozené a správné. Mám svou práci rád, ale neměl bych problém jít dělat něco jiného, pokud bychom v Ponožkovicích přestali tvořit hodnotu pro ostatní lidi. Pak by to nemělo smysl.
Muži, kteří si barevné ponožky obléknou, působí sympaticky. Nakolik je podle vás v dnešní době důležité působit na okolí sympaticky?
Myslím, že svět je takový, jaký si jej uděláme. Pokud na sebe budeme působit mile a sympaticky, takové budeme mít dny. Když jsem začínal s Ponožkovicemi, spousta lidí říkala, že Češi jsou konzervativní a barevné ponožky se nechytí.
Dnes se bavíme o opačné situaci. Je to jednoznačně módní trend, který se v Česku chytil a myslím, že to je skvělé. Vždycky jsem říkal, že Češi mají skvělý smysl pro humor a umí se nebrat smrtelně vážně.
Vaše veselé ponožky nosí v Česku i bankéři, sama jsem to zažila na pracovních setkáních. Jak jste si jich v Americe vůbec všiml?
Mě samotného ta móda zaujala v New Yorku. Dodnes si přesně vybavuji moment, kdy v New Yorku koukám z okna autobusu, a po chodníku rázuje elegán v dokonalém proužkovaném dvouřadém obleku. Ta uhlazenost vzhledu byla umocněna kratšími nohavicemi a agresivně červenými ponožkami, které to blyštivé brnění zlidštily kapkou hravosti. Bylo to pro mě zjevení, ale najednou všechno dávalo smysl. Ponožka je přeci dokonalý módní doplněk pro trochu frivolity. Dámy takových doplňků mají spousty, ale muži pohříchu málo.
Co když někdo přijde a řekne, že chce vaši firmu koupit? Jak byste reagoval?
To se už několikrát stalo, ale nikdy nepřeskočila jiskra a hlavně jsem neměl pocit, že by to Klubu prospělo.
Co vás dokáže podržet a jít dál?
Já se plánuji zastavit až dva roky po smrti. Nikdy jsem neměl problém s motivací do práce. Jen ta rána jsou složitější, neprobouzím se lehce. Mám babičku a dědu osmdesátníky, kteří celý život tvrdě pracují. Ještě teď mají malou pekárnu a vstávají ve tři ráno do práce. Babička špatně vidí a nemůže moc zvedat ruce, ale pořád sama míchá těsto jako dvacetiletá. Tak jako oni, i já považuji svou práci jako nutnou součást spokojeného života.
