Někteří duchové se mstí, ale většina chce pryč, říká jejich český lovec

Hlasy ze záhrobí nahrané na kazeťák či vyprovázení duchů na onen svět. V Americe podobné nevšední záležitosti běžně řeší týmy expertů na paranormální jevy, z některých jsou dokonce televizní hvězdy. Lovce duchů však má i Česko, popisuje týdeník 5plus2. Varování: Tohle čtení není pro strašpytly ani pro zaryté skeptiky.

Z reproduktoru počítače se ozývá nejprve neurčitý šum. Po chvilce však do té doby nijak záživný záznam protne zcela zřetelné ženské zašeptání: „Pomoc!“ Následuje další záznam, na kterém ženský hlas vyzývá kohosi k aktivitě. Dámě se vzápětí dostane nevybíravé strohé odpovědi „Ty, dě*ko, vstaň!“

Každá z nahrávek vznikla na jiném místě a v jinou dobu. Společné mají jen jediné – v místech, kde byly pořízeny, nebyl údajně nikdo živý, kdo by vyslovil onu prosbu o pomoc ani vulgární příkaz.

Jaroslav Drábek, odborník na paranormální jevy ze Šlapanic na Brněnsku, pořídil za poslední roky spolu se členy svého týmu obdobných takzvaných EVP (Electronic Voice Phenomena) nahrávek desítky. Pro lovce duchů po celém světě je právě fenomén elektronického hlasu, jak zní český ekvivalent tohoto druhu záznamu, jedním z mnoha důkazů, že komunikace s duchy je možná.

Klíčové je podle Drábka zaznamenat takzvaný bílý šum. Ten vytváří například i tekoucí voda.

„Když se mě lidé ptají, jak mohou nahrát ducha, řeknu jim, že jednoduše. Pustíte v místnosti vodu a zapnete nahrávání. Položíte otázku nebo se budete s někým bavit a mezitím pak na záznamu možná uslyšíte něco, co tam nepatří,“ vysvětluje s tím, že nejspolehlivěji pro zachycení EVP slouží starší záznamová zařízení na klasický magnetofonový pásek. Dobře může posloužit například i starý dobrý kazeťák.

Je však namístě dodat, že podle řady vědců stojí za uvěřitelností EVP zcela jiná věc, a sice přirozená tendence člověka hledat v náhodných datech vzory a smysluplné významy. Další vědecké teorie a narážky skeptiků ponechme tentokrát ale stranou.

Případy, které řeší skupina EPRV 777, jejíž členové v čele s Jaroslavem Drábkem jsou českou obdobou lovců duchů, se v mnoha ohledech vymyká racionálnímu uvažování a jevy, kterých bývají svědky, lze vědecky vysvětit jen stěží. Ostatně ani to není cílem tohoto textu.

Podivné jevy? Nejdříve hledáme racionální příčiny

Šéfovi skupiny EPRV 777 zazvoní telefon někdy i desetkrát za den. Obracejí se na něj lidé z různých koutů republiky i ze zahraničí. Často volají s tím, že nemohou spát a cítí tlak, jako by jim něco sedělo na hrudníku. Mnozí tvrdí, že vidí různé úkazy – třeba postavu. Někomu se přepínají programy na televizi, před zraky dalších se pohybují předměty, chrastí nádobí v kuchyňské lince a tak podobně.

Podle Drábka se člověk musí naučit rozlišovat, co z těchto věcí je takzvaně para, tedy mimo chápání, a co je vysvětlitelný jev technického rázu.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina.

„Když mi někdo zavolá s tím, že se mu sama od sebe občas zapne nebo přepne televize, řeknu: Zkuste ji vytáhnout ze zásuvky, a jestli se bude zapínat i poté, určitě se mi ozvěte,“ vysvětluje muž, který se mimo jiné 29 let zabývá proutkařením a vyhledáváním vodních zdrojů.

Na psychickou pohodu i tělesnou kondici může podle Drábka působit například přítomnost spodní vody, litosférický zlom, ale i tichý zabiják v podobě zvýšené koncentrace radonu. Kromě geopatogenních – tedy přírodních, zón mohou sehrávat svou roli také patogenní zóny, které si svou činností vytváří člověk sám.

O tom, co vše z hlediska fyzického i psychického zdraví může a nemůže ovlivňovat například elektronický smog, se vědci ostatně dohadují už roky. Podle některých neurologů může například používání chytrých telefonů před spaním vést až k chronické spánkové poruše. Každý nekomfortní pocit a každou bezesnou noc nelze tedy automaticky přisuzovat přítomnosti duchů. Jenže…

Duše většinou zůstávají

Duše po smrti podle Drábka neodchází hned. Zvláště pokud ji pozůstalí na místě drží. Slova „Co jsi mi to udělal, jak jsi mě mohl opustit“ mohou společně s vůlí truchlícího v podstatě fungovat jako kotva.

„V drtivé většině případů, které jsme za posledních 16 let zmonitorovali, tady duše zůstávají. Potom může docházet k tomu, co se často hanlivě nazývá strašením,“ říká Drábek, který dává přednost výrazu „aktivita“.

Ta se může přímo úměrně zvyšovat s tím, jak intenzivně rodina či blízký člověk po zesnulém truchlí a volá po něm. Zapalování svíček u fotografie milovaného a vytváření oltáříků je podle Drábka dalším poutem, které zemřelého drží na místě.

Celkem snadné je údajně také přilákat naprosto cizí entitu. „Stačí jedna jediná pobídka a už ji máte doma. A nemusíte ani vyvolávat duchy nebo si pohrávat se spiritistickou tabulkou. To mimochodem lidé dělají často, protože se nudí,“ říká Drábek s tím, že takové chování může být hazard.

Nemrtví mezi námi

Ve spojitosti se strašením se často zmiňuje takzvaný poltergaist neboli lomozící duch, který se projevuje nejrůznějším šramocením, boucháním, přesouváním nábytku a v některých medializovaných případech i samovznícením.

Jde však spíše o projev než o samostatnou entitu. Tou jsou naopak takzvaní revenanti neboli navrátilci. Představují cosi mezi mrtvým a živým člověkem. Nejčastěji se podle různých svědectví revenant objevuje jako tmavá silueta nebo stín, mnohdy má také kápi.

„Každý člověk jej ale může vidět jinak, protože mozek si tento vjem zpracuje do jisté míry po svém. Může také vstupovat do snů,“ vysvětluje Drábek. 

S tímto druhem entity lze komunikovat. Právě komunikaci s revenanty představují dvě v úvodu zmiňované autentické nahrávky. Revenanti se mohou dělit na více skupin. Jednou z nich jsou „pomstychtiví“. „Například žena, která byla znásilněna a zavražděna bestiálním způsobem, se po smrti mstí mužům třeba tím, že je škrtí. I takový případ jsme řešili,“ tvrdí šéf lovců duchů.

Reziduální strašení v časové smyčce

Zlou energii signalizuje například smrtelný zápach, jako tomu bylo v jednom starém stavení v Halenkovicích u Zlína. „Zavolali nás tam dva bratři, kteří zde koupili dům a začali s rekonstrukcí. Když řízli do prvního trámu, zjevila se jim žena oděná celá v černém. Jeden z nich tvrdil, že ho dokonce poškrábala. Když jsme domem procházeli, udeřil nás do nosu otřesný hnilobný zápach, přestože jeho zdroj jsme nikde nenašli. V domě nic nebylo. Je to jeden z projevů entit, který si nesou s sebou dost možná proto, aby nás lidi odstrašily,“ popisuje Drábek.

Zároveň ale dodává, že řadu věcí si lidé často přivodí sami svým vlastním strachem. „Před časem se nám ozvala jedna žena s tím, že se jí na zádech objevují nevysvětlitelné škrábance. Poradil jsem jejímu muži pořídit si infrakameru, které se už dají běžně sehnat na internetu, a zapnout ji v noci, než půjdou s manželkou spát. Nakonec se ukázalo,že se ve spánku poškrábala sama,“ vzpomíná.

Zvláštním typem jevu, se kterým se lovci duchů čas od času setkávají, je takzvané reziduální strašení. To se od skutečných para aktivit liší tím, že bývá zachyceno v časové smyčce.

„Když se například ve středověku odehrála na nějaké cestě loupežná vražda, na místě uvázli v časové smyčce ti, kteří tehdy přišli o život. A tak se může stát, že když se na ono konkrétní místo vypravíte v den a čase, kdy k hrůznému činu došlo, můžete spatřit šermující postavy. Budete si myslet, že jsou to duchové. Jde ale pouze o reziduální strašení,“ vysvětluje lovec duchů.

S tímto úkazem údajně nelze komunikovat, rychle se ztratí a není prakticky možné zachytit jej na kameru.

Někdy nepomůže ani kněz

Entity, které naopak komunikují, mohou podle Jaroslava Drábka vyvíjet aktivitu i na jiných místech, než kde vyhasnul jejich život. „Není to tak, že si domů zavlečete revenanta jako nějaký virus. Může se ale stát, a stává se to poměrně často, že když entity u člověka vycítí, že jim může pomoct, navážou se na něj,“ říká Drábek, přičemž onou pomocí má na mysli vyvedení duší z tohoto světa.

„Jinak zde mohou bloudit třeba příští stovky let. Přitom v naprosté většině případů chtějí pryč. Nechtějí se tady trápit,“ dodává.

„Ze začátku většinou nechtějí. Někdy řeknou: Vypadněte! Mají za to, že tam, kde jsou, je jejich domov. Proč by měly odcházet?“ líčí Drábek s tím, že téměř ve všech případech se ale nakonec entity pomocí liturgie a rituálu smíření nechají odvést z tohoto světa.

„Třikrát se mi ale stalo, že s odchodem nesouhlasily. S tím pak nelze udělat nic. Můžete povolat kněze, a ani ten nic nezmůže. Zkrátka jsou na místě dál,“ dodává s tím, že nemovitost, ve které entita zůstane, je nejen neobyvatelná, ale i prakticky neprodejná.

Jestliže obyvatel domu zjistí, že se u něj doma děje něco nevysvětlitelného, je podle Drábka jistější situaci řešit a nespoléhat na to, že by mezi ním a jeho „domácím duchem“ mohla fungovat vzájemná symbióza na principu „když já nechám tebe, ty necháš mě“.

A to z jednoho prostého důvodu: „Můžete si posílit sebevědomí a víru, že vám neublíží, protože ani vy mu nechcete ublížit. Ano, může to tak fungovat. Stejně tak je ale možné, že si entita začne přivlastňovat stále větší a větší část domácnosti. Projevy se stanou častější a otázkou pak už nebude, zda ona vadí vám, ale jestli vy nevadíte jí.“

Legendy vyšetřování záhadných jevů

V oboru paranormálních jevů se stala legendami jména manželů Eda a Lorraine Warrenových. Společně se dlouhá léta věnovali vyšetřování nevysvětlitelných případů a v roce 1952 pro tento účel dokonce založili společnost New England Society for Psychic Research, která se stala nejdéle fungující svého druhu.

Lorraine byla velice uznávaným médiem s jasnovideckými schopnostmi, se svým mužem za dobu jejich praxe vyšetřovali na 10 tisíc případů. Některé z nich inspirovaly řadu filmových hororů. Fanoušci tohoto žánru manžele Warrenovy dobře znají díky sérii filmů V zajetí démonů.