Prvních pár desítek kilometrů po startu v Pardubicích se jelo volně. „Řekli bychom až moc pomalu. Závodníci se jen klouzali, neboť věděli, co je čeká,“ psal 3. května 1948 jihomoravský deník Rovnost.
Komentoval tak začátek 2. etapy prvního ročníku cyklistického Závodu míru, vedoucího z Prahy do Varšavy. Během několika málo let se závod rozrostl tak, že se stal jednou z největších pravidelných sportovních událostí ve východním bloku od konce druhé světové války. Konal se až do roku 2006.
 |
Hned první ročník naznačil, jak dychtivě ho veřejnost bude hltat. „V cíli byly zástupy lidí. Držela je pořádková služba, aby diváci nevběhli na silnici,“ vzpomíná na dojezd 2. etapy s cílem v Brně tehdejší reprezentant Vlastimil Bartoš.
Prvního Závodu míru se zúčastnil, skončil celkově patnáctý. Jeho vzpomínky mají kouzlo dodnes. Přinášíme je v novém seriálu jihomoravské MF DNES nazvaném Tenkrát poprvé.
Penalizace za výměnu kola
Legendární závod se při své premiéře jel ve dvou větvích – první vyrážela z Prahy do Varšavy, byla rozdělena do pěti etap a v cíli byl jako vítěz Aleksandar Zorič z Jugoslávie. Druhá vedla z Varšavy do Prahy, byla o dvě etapy delší a vyhrál ji Zoričův krajan Augustin Prosenik. První větev vedla přes Brno, kde končila 2. etapa.
„Do Brna jsme přijížděli přes Řečkovice po hlavní trase, kde dnes jezdí tramvaje. Jelo se prostředkem silnice po kostkách. To byla náročná jízda,“ pamatuje si Bartoš.
V širším centru Brna bydlel, takže se jelo jemu důvěrně známým prostředím. Pokusil se toho využít. „Věděl jsem, že po levé ruce jsme měli asfaltovou silničku. Na tu jsem si naskočil. Snažil jsem se neztratit tempo a chtěl jsem ujet. To se mi málem podařilo, ale na náměstí mě vzali dva Poláci. Byl jsem kolem sedmého místa,“ odříkává průběh.
Pořadím ho však následně srazila dolů minutová penalizace za to, že si v Letovicích po defektu vzal náhradní kolo a dojel na něm. Taková pomoc nebyla tehdy povolena.
„Všechno jsem si musel opravit sám. Natáhnout galusku, opravit brzdu, všechno. Vždyť proto jsem jel tehdy nejtěžší etapu jen s jednou brzdou,“ líčí Bartoš.
Přehazovačka naopak
Dnes je Vlastimilu Bartošovi 95 let a stále jezdí na kole; pořídil si i nová moderní, aby nebyla tak těžká a lépe se mu vynášela do schodů. Výbornou techniku – na tehdejší dobu – ale měl už na první Závod míru.
„Galusky jsem měl za tři tisíce korun, koupil jsem je z Francie. Vyráběly se pro francouzskou reprezentaci na Tour de France, lepší jsem pak už nikdy neměl. Kolo jsem měl velmi dobré. Ostatní reprezentanti kola před startem v Praze fasovali, já jsem ale přijel až den před začátkem a už na mě nezbylo. Dostal jsem vlněný dres a trenky a šel jsem,“ vybavuje si brněnský závodník.
Přestože byl se svým kolem spokojený, v důležité fázi 2. etapy při průjezdu Letovicemi ho nepodrželo. „Strhal jsem lanko a vypadl jsem ze špice,“ vybavuje si.
Tenkrát poprvéVzpomínkou na první ročník Závodu míru začíná seriál jihomoravské MF DNES nazvaný Tenkrát poprvé. Věnovat se bude výjimečným událostem, které zároveň byly prvními svého druhu na jižní Moravě. Připomenete si díky němu třeba premiéru basketbalových kouzelníků Harlem Globetrotters v Brně, první návštěvu Stanley Cupu v regionu a další premiéry. |
Náhradní kola z doprovodného náklaďáku tehdy byla také kvalitní, švýcarská, k Bartošově smůle byla ale osazena jiným typem řazení, než na jaké byl zvyklý. „Páčka se pohybovala opačně. Než jsem přišel na to, jak se řadí, dával jsem si do kopce těžší převod,“ rozesměje se nad zádrhelem o 72 let později. Nakonec se mu kolo zalíbilo tak, že si ho šel po závodě odkoupit.
Na Moravském náměstí, tehdy náměstí Rudé armády, finišoval zdatně, z brněnských jezdců byl nejlepší. Tehdy z Brna jeli i další reprezentanti, třeba František Hanuš nebo Jaroslav Šmíd. „Brněnští činovníci fandili spíš Jarovi Šmídovi z Jundrova. Mysleli si, že dojede první. Ale on nebyl tak dobrý. Já jsem měl kvalitní přípravu,“ pochlubí se Bartoš.
V Hotelu Grand naproti autobusovému nádraží dostal ten večer jako cenu pro nejlepšího z Brňanů ozdobně vyřezávanou desku. Používá ji jako víko na krabici, do které si ukládá novinové výstřižky, fotky a další suvenýry z dávných let.
Etapa z Pardubic do Brna byla nejen první v historii Závodu míru, která vedla jihomoravským regionem, ale také první, v níž se pořádně závodilo. První etapa z Prahy do Pardubic prý nebyla nic moc. Zato kopce od Letovic přes Černou Horu a Lipůvku nabídly bitvu. V cíli ji nakonec pro sebe rozhodl Rumun Marin Niculescu. Marně ho stíhali druhý Vojtěch Chvojka a třetí Jiří Holubec.
Na trase zdravil svoji paní
Pro Bartoše etapa vrcholila o to pikantněji, že podél trasy vyrůstal. Oblast ulic, jako byly Vnitřní, Staňkova nebo Hrnčířská, byla jeho domovem. A to nebylo všechno! Hned příští 3. etapa vedla z centra Brna ulicí Křenovou, kde pracovala jeho dívka. „Tam jsem se s ní loučil. Po Křenové se ještě jelo volně. Jsme spolu dodnes,“ hlásí Bartoš vděčně.
Ten den, cestou směrem k současnému letišti v Tuřanech a následně na Rousínov, Vyškov a dál na severovýchod peloton Závodu míru z regionu vyjel.
Říká se, že ho při tehdejší úrovni techniky rozhodovaly nejen jezdecké schopnosti, ale i technické potíže. Nouze však nebyla ani o veselé a dnes již nemyslitelné historky.
„My jsme tehdy jezdili na syrová vajíčka. Dresy měly kapsy nejen vzadu, ale i na hrudi, a tam jsme si ta vejce strkali. Když měl ale někdo lehčí pád, vejce se mu rozbila a tekla mu po celém dresu. V etapě ze Zlína do Žiliny se to stalo mladému Peričovi,“ usmívá se Bartoš.
Jindy zase smůla potkala jeho kolegu Šmída. V horku si přijel ke krajnici, kde čekala divačka s kýblem ledové vody, aby některého ze závodníků svlažila. „Chrstla ale po něm vodu tak mocně, že jí kbelík vyletěl z rukou a Šmída srazil k zemi. Raději jsem se otočil a pádil pryč,“ pokračuje v historkách cyklistický pamětník.
Dnes má po bytě tolik kol, že je skoro není kam dávat. „Za peníze, které jsem za ně utratil, bych mohl mít nejnovější mercedes,“ směje se.
Vzpomínky, které díky těmto kolům má, jsou možná ještě cennější.
Jak vznikla láska na celý životShoda okolností přispěla k tomu, že mezi diváky při trase 2. etapy premiérového Závodu míru byl i tehdy osmiletý Pavel Doležel. Etapa vedla přes Černou Horu, kde vyrůstal. Pohled na peloton Doleželovi učaroval tak, že se později stal nejen úspěšným jezdcem, ale i funkcionářem a dokonce ředitelem slavného závodu. „Šest roků jsem ho jel jako závodník, třikrát jako novinář a bafik a třináctkrát jako ředitel,“ počítá Doležel. Dvě etapy na jeho trasách vyhrál, v roce 1965 byl celkově druhý. „Závod míru? To je láska na celý život,“ neskrývá. Zrod této vazby se datuje od roku 1948. Tehdy Doležel s ostatními poslouchal rozhlasový přenos a v Černé Hoře čekal na jezdce. „Ze začátku auto s rozhlasovým reportérem měli jen naši a Poláci. Rozhlas přiblížil závod fantasticky. Auto jelo za skupinou a reportér popsal dění dopodrobna,“ vybavuje si. Černá Hora v té době stála na státní silnici vedoucí do Brna. Už od Letovic byla etapa náročná, vedla přes řadu kopců. „Od Březové nad Svitavou a Voděrad to byl samý kopec a u nás v Černé Hoře byl kopec ne asfaltový, ale po kostkách. Která dědina měla kostky, nedejbože broušené, jako je měla Česká, tak té se museli všichni klanět. Závoďáci je ale rádi neměli tehdy a nemají je rádi dodnes,“ vypráví Doležel. K brněnskému cíli se jako dítě nedostal, ani na start 3. etapy se následující den nevydal. To, co viděl ve své obci, Doleželovi bohatě stačilo. „Moment, kdy jsem viděl motocykly a auta před pelotonem, mně utkvěl v paměti. Stal jsem se fandou cyklistiky,“ říká Doležel. Po trase, kde viděl Závod míru poprvé, pak jako špičkový závodník téměř denně až do konce kariéry trénoval. |
