Bývá to už tradice. Se začátkem hodové sezony se ve folklorních kruzích diskutuje, které hody jsou nejlepší, kam by se chasa měla zajet podívat a kde mají stárci jaké nedostatky v programu. Často vyzdvihovanými kategoriemi jsou i kroje a jejich nošení. A výtkou, která hlasitě zaznívá třeba na sociálních sítích, je nošení kyjovského kroje tam, kde vůbec není „doma“.
„Krásné kroje jsou ty, které přechovávají stařenky a rodina o ně pečuje. Kroje nošené bez úcty a ty z půjčoven jsou pro mě kostýmy. Kyjovský kroj by měli nosit jen v Kyjově. Ne u Brna,“ zní jeden příspěvek na facebookové skupině Přiznání z hodů.
Jenže s původem a tradicí nošení kroje to není tak jednoduché. Jak upozorňuje vyšívačka a majitelka půjčovny krojů ve Velkých Němčicích Marie Vaňková, některé obce se k nošení kyjovského kroje odhodlaly před desítkami let a za svou už tuto tradici považují.
„Ve většině obcí v okolí Brna se přestal původní kroj nosit už před první světovou válkou. Byly to kroje chudší, proto se v těchto končinách po druhé světové válce začal nosit kroj kyjovský. Dodnes se tam nosí hromadně. Což je rarita. V jiných regionech, třeba na východním Slovácku, má každá obec jiný kroj a velmi často je uchovávají rodiny doma. Takže tam se nepůjčuje,“ srovnává Vaňková.
Postupem času si i obce, jejichž kroj vychází z kyjovského originálu, dokázaly najít vlastní způsob nošení. Od Kyjova se odlišují zejména šátky u dívek a žen na hlavě nebo kalhotami mužů.
„Kyjovské kroje si lidé velmi oblíbili a učili se je vyšívat, mnohdy jednodušším způsobem než v Kyjově. Vyšíval se třeba i v rodinných školách v Brně, v družstvu Vesna a později v Moravské ústředně,“ popisuje Vaňková.
Přesto se některé obce snaží znovu najít cestu k historickým variantám. „Jsou mladí nadšenci, kteří se snaží navracet k původní variantě, která by obci slušela více,“ poukazuje vyšívačka.
Sama se však rekonstrukcí krojů nezabývá. Ty, kteří by rádi zrekonstruovali téměř zapomenutou podobu kroje vlastní vesnice nebo lokality, posílá do Hustopečí. V tamním Městském muzeu a galerii zorganizovali obnovu vlastního kroje a jsou nápomocní i dalším.
Tahounem návratu k původním je mladá generace
„Ke každé takové rekonstrukci se musí přistupovat individuálně. Obnáší to hledání v archivech, v národopisné literatuře, v muzejních sbírkách, kronikách, ve starých fotkách nebo okrajově ve vzpomínkách. Musíme určit, do jakého národopisného regionu obec patří, jaký typ oděvu se tam nosil. A také dost záleží na ochotě těch, kteří se o obnovu snaží. Jsou potřeba peníze, ale i čas a zapálení pro věc,“ shrnuje etnografka muzea Šárka Prokešová.
Podle ní se v posledních letech mladá generace ke kořenům lidových oděvů vrací. „Je to taková revoluce, mladí hledají vlastní historii. Jsem překvapená, kolik obcí má o rekonstrukce zájem. Vždy je dobré, když nadšence podporuje i vedení obce nebo nějaký spolek,“ říká Prokešová s tím, že obnova lidového oděvu není levnou záležitostí.
Po kyjovském kroji sahaly podle etnografky obyvatelé českých menšin v německých obcích už od konce 19. století. „Kyjovský kroj má v sobě hodně červené, modré a bílé barvy, tedy naše barvy národní. Byl určen jako moravský národní kroj, stejně jako třeba plzeňský kroj jako český národní kroj. Myslím si, že lidé tehdy chtěli podtrhnout vlastenectví,“ přemítá Prokešová.
