„Doufal jsem, že se to nechytne. Měl jsem už tehdy sešroubovanou krční páteř a představa, že se budu s motorkou ve vzduchu točit, mi přišla jako blbost,“ vzpomíná Petr Kuchař na dobu, kdy freestyle motokros v Česku plnil sportovní arény.
Tři roky trvalo, než se borec žijící v Hustopečích k backflipu dostal a naučil se ho. Na svůj slavný kousek, který dokázal jako první Evropan, vzpomíná v seriálu MF DNES nazvaném Tenkrát poprvé.
Pamatujete si na svůj první kontakt s backflipem?
Prvním bláznem, který ho zkusil, byl Carey Hart v roce 2000. Velká pecka, ale neustál ho, šel na tlamu. Zůstal jsem proto klidný. Říkal jsem si, že tudy cesta nevede, pár kluků se přizabije a bude klid. (úsměv) Utvrdil mě o tom Hart o rok později na amerických X Games, tentokrát se už rozbil hodně a já jsem věřil tomu, že salto vzad nikdy dělat nebudu.
Co se změnilo?
Rok 2002, opět X Games a na nich Mike Metzger a Travis Pastrana zařadili backflipy do svých jízd. Zpozorněl jsem: tohle už nevypadá dobře, budu se to muset naučit, abych zůstal v evropské špičce. Začal jsem přemýšlet, že by bylo dobré se salto naučit, ale nějak bezpečně. Sešroubovaná páteř mi na klidu nepřidávala. Nakonec jsem si řekl, že jsem přežil i škaredé pády, a když se pořádně nachystám a obleču do chráničů, půjde to.
Podle čeho jste se backflip začal učit, když ho zde ještě nikdo úspěšně neskákal?
Metzger s Pastranou skákali do jámy s molitanovými krychlemi. Do Ameriky se mi ale nechtělo, doma jsem nic podobného neměl, a než něco stavět, tak mě napadlo skákat do vody. Domluvil jsem se na koupališti v Němčičkách a po plavecké sezoně, na podzim roku 2002, jsem tam začal. Šel jsem do toho rovnou na velké motorce, bez příprav na kole nebo malé motorce. S klukama jsme před bazén dotáhli mobilní rampu, kterou jsem měl na exhibice, a už jsem lítal.
Brzo jste musel zjistit, že hladina vody je při pádu tvrdá jako beton.
Bylo to dost drsné. První den jsem absolvoval tři pokusy, třetí skončil otřesem mozku a rozseknutou bradou a z vody mě museli tahat kámoši.
Bál jste se?
Respekt tam byl obrovský, ale stejně velká byla ta výzva. Už jsem dělal různé triky jako Superman nebo Seat-grab, při němž jsem motorku držel rukou za sedlo. Backflip, to byla revoluce.
Takže jste se nenechal prvním nezdarem zastrašit?
Udělal jsem si na helmu takový rozražeč, aby náraz do vody nebyl tak velký. Během září a října jsem naskákal nějakých pětadvacet pokusů. Stálo to hodně odříkání a přemlouvání sebe sama, víc práce bylo se mnou než s motorkou. Tu jsem zahazoval, vyskakoval jsem, mordoval jsem se s tím. Až posledních pět salt jsem dokázal dotočit na kola až do konce.
Pak jste uvěřil, že můžete jít na běžnou trať?
Na jaře jsem si na své tréninkové trati v Hustopečích na hlínu nachystal vrstvu slámy, abych nedopadl úplně natvrdo, ale sklouzl jsem se. Abych se nezapíchl do země. Když jsem se pořádně nachystal, vzal jsem si chrániče a počítal jsem s tím, že budu padat, byl jsem přesvědčený, že se nemůže nic stát.
Stalo se?
Právě že ne, až na naražené stehno, které mě odstavilo na týden. To byla maličkost. Byla tam ale jiná perlička. Na březen jsme měli naplánovanou svatbu, takže nebylo dobré, aby se mi před ní něco stalo. Neměl jsem přímo zákaz, ale slíbil jsem Martině, že do svatby salto zkoušet nebudu. Až po ní. To byl konec března a já začal zase trénovat.
Za jak dlouho jste salto dokázal dotočit?
První den jsem měl sedm pokusů, jednou jsem dopadl na kola a stejně jsem spadl. Druhý den jsem se zakousl, v hlavě jsem si to nachystal drobet jinak a z třinácti pokusů jsem desetkrát odjel! Následovala velká radost, člověk z toho nespí. Nakoplo mě to tak, že jsem nadělal stovky backflipů, abych ho mohl předvést.
Kde to bylo poprvé?
Koncem srpna 2003 jsem ho jel udělat na Sardinii. Věděl jsem, že někteří další borci s backflipem koketovali, ale než začali s tréninkem backflipu, stavěli si jámy s mulitanem. Tuhle fázi já jsem vynechal a stal jsem se prvním Evropanem, který ho předvedl. V září jsem ho poprvé u nás předvedl v Litomyšli, kde jsem se nechal vyhecovat.
Leckdo se ožení a ve svém tempu přibrzdí. Vám dala svatba možnost se zakousnout do rizika?
V té době jsem byl freestyle motokrosem nakopnutý, žil jsem svůj sen. Na cestě byly sice děti, ale neřešil jsem, že bych měl být opatrnější. Tohle jsem dělal, byla to v té době velká pecka, backflip tomu dal extra grády. Zároveň platilo, že čím víc člověk svoje triky trénuje, tím bezpečněji je pak dokáže předvádět.
Tehdy freestyle motokros táhl, v Brně a v Praze vyprodával haly. Strhla se kolem vás velká mela?
Backflip znamenal ve freestylu revoluci. Do té doby, pokud chtěl někdo vidět backflip, musel volat do Ameriky. To ale bylo drahé. Výhodnější bylo zavolat Kuchařovi. Vymetl jsem hodně prestižních akcí, jezdil jsem do Itálie, do Německa. První roky bylo kolem mě rušno.
Vozil jste své salto vzad i na obskurní místa?
Hned na Primátorské hrázi v Litomyšli to bylo peklo. Dělal jsem to na svých starých mobilních rampách, které byly úzké, prudké a nebezpečné. A klaplo to. (úsměv) Možná nejhorší okamžiky jsem ale prožil v brněnském Rondu. Nepřišlo mi to nebezpečné, měl jsem salt naskákaných dost, ale v takové hale ne. Rondo je nízké, skok tam musí být oproti normálu o dva tři metry kratší. Rampa tě nesmí vyhodit do výšky.
Vy jste měl dlouho otisk své boty přímo na stropu této haly, což se stalo při jiném triku. Jak to bylo v Rondu s backflipem?
Při saltu na konci rampy taháš motorku dozadu a díváš se nahoru do nebe. Tady jsem koukal do konstrukce pod stropem a ta konstrukce se sakra rychle přibližovala. Už jsem začal čekat, kdy se jí koly dotknu. Přitom jsem se dost lekl, naštěstí jsem ale přitom nezapomněl, co mám dělat, salto jsem dokončil a byla to velká pecka. Byl jsem v euforii, že jsem v pořádku odjel.
Fanoušci taky řičeli nadšením.
Když salto někde chtěli, neexistovalo, abych ho nedokázal udělat. (úsměv)
Je dnes backflip na motorce rutinní věc?
Pro jezdce je pořád stejně těžké se ho naučit. Bohužel se od té doby dost okoukal, a dneska když uděláš obyčejný backflip na soutěži, tak je to chyba. Normální backflip nemá cenu dělat. Musí v něm být další triky, nebo musí být dvojitý, případně salto vpřed. Tréninkové podmínky jsou lepší a salto se lze naučit rychleji a bezpečněji, ale pořád jde o psychicky velmi náročnou věc. Spousta jezdců se s ním nedostane z molitanového doskočiště na hlínu. Představa, že se u toho mohou zabít, spoustu kluků na hlínu psychicky nepustí.
Dnes se salto dělá na lecčems včetně invalidního vozíku nebo na čtyřkolce. Jaký pohled na backflip nadchne vás?
Brutální na oko je na sněžném skútru. To je magořina. Ale kluci, kteří skákali na skútru i na motorce, říkají, že na skútru je snadnější. Těžko říct... v těch pásech do sněhu namotaný být nechceš a při Winter X Games se jeden borec i zabil. Ale to se stává i na motorce, takže to nebezpečí je asi stejné.
Předvedete backflip ve svých devětačtyřiceti letech vy?
Dlouho jsem ho nedělal. Rok, možná dva... ale problém s ním nemám. Když jsem ho dřív nedělal delší čas, třeba při léčení nádorového onemocnění, tak první pokusy po návratu na hlínu byly nejpřesnější. Člověk totiž dává největší pozor.
