Deset tisíc poutníků se schází z okolních vesnic, ale i ze Slovenska. Na zdobných nosítkách farníci přinášejí sochy Panny Marie, a po setmění se vydávají na osvětlený průvod.
Žarošická Zlatá sobota, která připadá vždy na druhý zářijový víkend, je tradice propojující dnešní svět a císařské baroko. Nezdolala ji ani jedna ze světových válek, ani čtyřicetiletá totalita. Vedle slováckého verbuňku, Jízdy králů nebo kunštátské keramiky tak získala ochranu kraje.
„Zlatá sobota je dodnes zachovaný doklad barokního poutního rituálu, který je zcela jedinečný nejenom na jižní Moravě, ale na území celé republiky,“ vyzdvihuje etnografka Hana Dvořáková z Moravského zemského muzea, jež Zlatou sobotu pro zařazení na seznam navrhla.
Na programu poutního svátku jsou už od 18. století tři hlavní body. Věřící cestou do Žarošic zpívají píseň Před věky zvolená, Panno Maria. Pak vchází do kostela svaté Anny a každý sám vede odpros, tedy dialog s Pannou Marií.
„Každá farnost také vybere ze své obce dívky, takzvané družičky. Ty musí být mravně bezúhonné. Pro dívky je to velká čest, protože je takto vnímá nejenom nejbližší okolí, ale i vzdálení poutníci,“ poukazuje Dvořáková.
Mariánské sochy na osvětlených nosítkách
Družičky odkládají na oltář své korunky, tedy věnečky, které jsou později při mši obětovány. „Dříve si dívky před oltářem lehaly, když korunky odkládaly. Ale jak se slavnostní kroje vyvíjely, přešlo se k umírněnější variantě. Není totiž vůbec jednoduché se v nich pohybovat,“ podotýká etnografka.
Právě zdobné kroje jsou nedílnou součástí slavnosti. A aby nedošlo k jejich poškození či ušpinění nebo aby se poutníkům dobře šlo v dlouhých pochodech, dochovala se i další, spíše praktická tradice. Po generace se v žarošických domech mohou příchozí věřící převlékat.
„Jedna rodina vždy poskytne prostory pro celou farnost. Většinou ji využívají lidé z Podluží,“ poukazuje Dvořáková.
Večerní program sestává z procesí obcí. V něm jdou všichni farníci a na ověnčených a osvětlených nosítkách ukazují své mariánské plastiky nebo sochy. „Je to krásný zážitek. Vychutnávají si ho jak věřící, tak lidé, kteří tíhnou k folkloru. Ale při té příležitosti se do obce jezdí podívat i turisté, rodiny s dětmi,“ vyjmenovává žarošický farář Josef Pohanka.
Ačkoli si zapsání na seznam váží, říká, že „štempl“ je pro něj až druhořadý. „Tato slavnost hlavně po řadu let ukazuje, že je živoucí tradicí, kterou lidé chtějí udržet. Žádný z pamětníků mi nedokázal říct, že by uplynul rok, aniž by se Zlatá sobota konala. Je to fenomén, který dokázal přežít nepřízně všech minulých dob,“ dodává farář.
Komunisté zakazovali parkování, císař zavřel kapli
A že se komunistický režim snažil. „V obci bylo zakázané parkování, takže lidé opravdu chodívali pěšky, případně zaparkovali před obcí,“ poukázala Dvořáková. Jenže komunisté nebyli zdaleka prvními, kdo se poutě snažil vymýtit. Začal s tím už císař Josef II., když rušil poutní místa. A právě díky odporu, jenž se proti jeho reformám z řad věřících zvedl, vznikla samotná tradice Zlaté soboty.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celé jižní Moravy. |
„Všechno to začalo tak, že ve Zdravé vodě, což je místo nedaleko Žarošic, byla v kapli plastika Panny Marie. Kromě ní tam dodnes vyvěrá léčivý pramen a lidé toto místo uctívali jako poutní. Jenže císař nechal kapli uzavřít, tradiční duchovní pouť zakázal a procesí dovnitř nemohla být vpuštěna,“ vypráví etnografka.
Jenže místní farníci se nedali. Odvážně se vloupali do kostela ve Zdravé vodě a sochu Panny Marie přenesli do žarošického kostela svaté Anny. Nesli ji podle legendy za tmy a na nosítkách. A tím dali základ tradici.
Podle Dvořákové, která se události věnovala i v několika publikacích, je právě noční procesí oním jedinečným rituálem. „V historii se zmiňuje jen v okolí Svaté hory u Příbrami,“ říká.
Poutníci, kteří Žarošice v polovině září pravidelně navštěvují, si výjimečnost uvědomují. A farář Pohanka doufá, že tradice přetrvá. „Nerad bych, aby se něco konzervovalo a jelo se podle přesného programu. Tradice klidně může za čtyřicet let vypadat jinak. Hlavně, aby ten den lidé skutečně prožívali,“ přeje si.
