„Jsem tu rozhodně pro všechny. Praxe mi ukázala, že je možné se smysluplně pobavit s kýmkoli bez ohledu na politické či náboženské vyznání, to jde v mé profesi naprosto stranou,“ říká kaplan, který ve znojemské nemocnici působí více než pět let.
Povzbuzuje a motivuje zdejší pacienty během jejich léčby. „To, že jsou vytrženi ze svého domácího prostředí, bez možnosti návštěv rodiny či přátel i bez haptického kontaktu (objetí, doteky, tělesný kontakt, pozn. red.) od svých blízkých, je ohromný stresový faktor. Dalším je samotná nemoc a její průběh, zejména je-li spojena například se zápalem plic a oni tráví dny s kyslíkovou maskou na obličeji. Jediné, co mohu dělat, je u toho člověka posedět, držet ho za ruku a modlit se za něj. Pak mám možnost mu něco povzbudivého říct, slovem ho pohladit a zvednout mu tím bradu,“ popisuje kaplan.
Za pět a půl roku praxe se mu jen jedinkrát stalo, že s ním pacient nechtěl hovořit. Šel k němu na apel lékaře, protože přestal při léčbě spolupracovat. Za dva dny však onen pacient změnil názor a sám si ho nechal zavolat.
„Bez ohledu na to, jestli se jedná o ateistu, věřícího, či agnostika, když člověk čelí realitě života, kterou nemá pod kontrolou, je zpravidla otevřený hovořit o smyslu života, ale i o tom, jak tyto věci přijímat. Jako by lidé měli zakódováno, že smrt není nic přirozeného,“ poukazuje Veselý s tím, že současně nelze přehlédnout, že otázka smrti, tedy naší křehkosti, začíná být tématem i ve společnosti.
„Rozhodně si uvědomujeme, že jsme mnohem zranitelnější, než jsme si připouštěli, když všechno šlo celkem dobře a my se domnívali, že máme věci pod kontrolou. Život nám však ukazuje, že máme pod kontrolou jen jeho malou část. To automaticky vyvolává otázky i jakési chvění – potřebu přemýšlet o životě, o jeho smyslu. Proč dělám to, co dělám, a proč žiju tak, jak žiju, a zda to má smysl,“ vysvětluje.
Povzbudit potřebují i zdravotníci
Do nemocnice dochází pravidelně v úterý a ve čtvrtek odpoledne, ale i mimo tyto dny, pokud ho pacienti akutně potřebují. Spolupracuje přitom s ošetřujícím personálem, který mu nejen připravuje pacienty, ale v současné době také sami zdravotníci potřebují pomoc duchovního.
Až skončí covid, navrátí se kaplan Veselý nejspíš i k vedení skupinové ergoterapie, například pro pacienty po operacích na rehabilitačním oddělení. Ergoterapie je mladý obor zabývající se celostním pohledem na zdraví.
„Nabízím motivační diskusní platformu, kde se snažím pacientům pomoci v tom, aby přijali sami sebe i současnou – často pro ně velmi nepříjemnou a náročnou – situaci. Aby spolupracovali s ošetřujícím personálem a aby jejich cílem nebylo jen dostat se za každou cenu domů, ale vytěžit maximum z pooperační rehabilitace a dostat se domů v co nejlepším stavu – pokud možno lepším, než v jakém do nemocnice přišli,“ sděluje Veselý s tím, že na sezení přitom někdy přicházejí i zdravotníci.
I oni totiž potřebují povzbudit. „Nemocniční personál odvádí úžasnou práci a je to práce nesmírně vyčerpávající, protože se denně setkávají s bolestí a utrpením. Velmi si jich vážím a patří jim za to velký dík a respekt,“ uzavírá.
