Koncertovat však poslední měsíce nemůže, místo toho napíná síly na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Kromě svých hodin na katedře historické a varhanní interpretace celou hudební fakultu vede.
Roky se podílíte na dramaturgii nejrůznějších akcí – festivalu Concentus Moraviae, cyklů koncertů Barbara Maria Willi uvádí, vystupujete s Brno Contemporary Orchestra. A teď půl roku vedete hudební fakultu. Vnímá vás teď okolí jinak?
Musím uznat, že ten úřad bere víc času a energie. Jsem umělecká osobnost v úřední funkci. Ta kombinace dělá, že lidé si více všímají. Kontaktují mě úplné špičky oboru – Radek Baborák, Martina Janková, Markéta Cukrová, Tomáš Netopil nebo Ivo Kahánek, celá plejáda. Kvůli svým uměleckým a manažerským kontaktům přitahuji lidi i zájem veřejnosti. To je jedna z věcí, kterou mohu fakultě přispět.
Nemíchají se vám povinnosti dohromady?
Když jsem v roli děkanky, tak nemůžu být v roli dramaturgyně. A naopak. A ještě se z toho vyčleňuje role pedagožky. Takže teď jsem opravdu zvyklá ten klobouk nasadit a znovu sundat. Spousta lidí mé rychlé tempo někdy nestíhá. (smích) A pracuji s týmy, možná jsem nejvíc vidět, ale nejsem rozhodně jediná, na které by to všechno stálo a padalo.
Hudební fakulta je výběrová škola...
Ano, na tom si zakládáme. Když u nás chce někdo studovat, musí udělat přijímací zkoušku. Koho přijmeme, ten už má za sebou deset, patnáct let drilu a tréninku. Studenti jsou opravdu zapálení a musejí o to studium stát. Koupí si i nástroj na vlastní náklady, třeba místo auta.
Některé nástroje se ale těžko přenášejí z domu na fakultu a zpátky. Jak se v době pandemie řešily případy, kdy student neměl nástroj doma a musel se vzdělávat online?
Některé nástroje jsme půjčovali domů. Nakonec jsme vymysleli rezervační systém pro učebny a studenti chodí na individuální konzultace ve formátu jeden na jednoho pedagoga. Nástroje se dezinfikují, ale i to je komplikované kvůli choulostivým materiálům, z nichž jsou vyrobeny. Některé obory jsou závislé na zakoupeném vybavení, například bicí nástroje. Máme i sbírku etnických nástrojů. Studenti potřebují toto velmi speciální vybavení, aby vůbec mohli pracovat. Stejně jako vědci svoje mikroskopy za miliony. Ať už jde o bicí, kontrabas nebo klavír.
Ty klavíry jste koneckonců těsně před pandemií kupovali ve velkém.
Přes evropský grant jsme koupili 25 obrovských specializovaných klavírů těch nejlepších značek. Byla to velká investice, která se vyplatila, protože jsme se stali konkurenceschopní nejen v českém kontextu. Některé nástroje otevřely studentům možnosti vlastního výzkumu. Například jeden student se zabývá stylovými interpretacemi Schuberta. Nahrává celou jeho tvorbu a hraje na typ klavíru, který byl používán samotným Schubertem.
Jak se takové speciální nástroje shánějí?
Děláme si průzkum trhu. Hledáme, máme parametry, zkoumáme, jestli ty parametry mohou být naplněny. Třeba cembalo se vyrábí v maličkých firmičkách. Lidé tam mají za sebou výzkum historického zpracování a hledají materiály, například určité typy dřeva, na specializovaných místech. Musejí mít znalosti dějin, stylů, jsou to extrémně specializovaní odborníci. Jenže i když máme své kontakty, trh se mění a pořád ho musíme sledovat. I v tomto odvětví firmy krachují nebo se mění jejich úroveň.
Vaši studenti získávají renomé. Ceny v mezinárodní konkurenci si odnášejí cembalisté, jeden doktorand dirigoval premiéru v prestižní krakovské opeře, zabodoval i klarinetista na online soutěži. Nastoupila teď nějaká talentovanější skupina studentů?
Krize prověří lidi. Kdo je excelentní, aktivuje poslední rezervy. Je tvořivý, dokáže s tou situací naložit tak, aby neztratil. Odhodlání vyjádřit, co se dá, a předvést to nejlepší, to je teď obrovské. My umělci jsme zvyklí neustále pracovat jako blázni. Protože nástroje i obor to vyžadují. A teď všichni promýšlíme, jak můžeme té společnosti přispívat. Pro nás umění není zábava. Je to to, co bytostně potřebujeme. Vidíme, že jsme ohrožení, a tak aktivujeme i zbytky sil.
Nemůže to budoucí muzikanty odradit?
Určitě je to prověrka. Kdo zariskuje vydat se na uměleckou dráhu, musí v sobě objevit ten vnitřní pramen, který ho vede. Krize je něco, co člověka nutí jít do sebe. Být si víc vědomý své volby. A když prezident mluví o hladovějících umělcích, značí to, že ve společnosti není utvořen realistický obraz o tom, co je umělec.
Kdo je tedy podle vás umělec?
Umělec není ten, který kouří a popíjí v koutě. Umělec je ten, který ze sebe vydává vše, aby mohl vyjádřit své lidství a to, co v něm dříme. Chce prostě přispívat krásou k tomu, abychom žili kvalitnějším životem. Být umělec znamená, že si můžete za vysokou cenu splnit svůj sen. Sama jsem zaplatila svou cenu, nemám skoro žádný soukromý život. Opravdu žiju uměním a na spoustu věcí, které ostatní stíhají, nemám čas.
Šla byste do toho znovu?
Klidně, stojí to za to. Kdo už touto cestou šel a zaplatil oběti, ten se nenechá strhnout čímkoli, co se odehrává okolo. Samozřejmě nemůžeme jen tak pokračovat, když se celý svět mění. Musíme se měnit s ním a najít nové formy a formáty. Interaktivní formy koncertů, nová místa, větší zapojení lidí, to všechno jsou trendy, které mohou otevřít nové dveře.
V Brně působíte už třicet let. Jak se žena z Německa dostane do Brna a začne tady šířit svou lásku k umění?
Pozor! Nejsem žena z Německa. Už jsem česká občanka a jsem na to patřičně hrdá. (úsměv) A mám mámu z Polska. Tu slovanskou citlivost mám v sobě. V Německu jsem se necítila nikdy úplně doma. Vyrostla jsem u francouzských hranic. Naše nářečí bylo stejné jako nářečí lidí z Alsaska. Takže nám byl skoro po všech stránkách blíže Francouz z Alsaska než Němec z Berlína. A jít do Brna bylo intuitivní volání.
Na jaké hudební nástroje hrajete?
Všechno, co má klávesy a je historické. Takže: původně jsem hrála na moderní klavír, ten jsem ale opustila. Hraju na cembalo a všechny jeho typy jako spinet nebo virginal, varhany a kladívkový klavír.
Klávesy má třeba i akordeon. Ten taky ovládáte?
Na ten hrával můj otec, pořád mám jeho nástroj schovaný. Jako dítě jsem si to zkusila. Ale musela jsem uznat, že člověk musí být docela silný, aby ten těžký nástroj udržel. U cembala je to fyzické nasazení menší, a to i proti modernímu klavíru. Má lehčí mechaniku, takže třeba pro začínající děti je to ideální nástroj. Není potřeba tolik síly, ale je to spíš o preciznosti. Zánět šlach jsem v rukou měla jednou v životě, ale při tréninku na cembalo se to zlepšilo. Ten pohyb je velmi přirozený a lehký.
Kdy jste moderní piano opustila a upnula pozornost ke starým nástrojům?
Začala jsem s klavírem, přibrala jsem varhany. Když mi bylo asi 16 let, tak jsem se dostala na kurz amerického cembalisty. A to mě tak fascinovalo. Zjistila jsem, že existují skladby, kde můžete něco doimprovizovat, kde není všechno psáno a dáno, a že nemusím posté hrát Chopinova Nokturna nebo něco, co hraje milion lidí.
Barbara Maria Willi
|
Jak si to má člověk představit? Jen jako základní part, který si vy sama přizpůsobíte v délkách tónů a v rychlosti podle toho, jak to zrovna cítíte?
Přesně tak. To, co mě fascinovalo, byla preludia bez taktových čar z Francie. Jsou psaná grafickou notací, pouze v celých notách, a je na každém hudebníkovi, jak to seskupení not interpretuje. V baroku platilo, že kdo byl interpretem, byl zároveň skladatelem a naopak. Je to jako v jazzu. Nedokážu si představit, že by byl jazzový skladatel, který by nikdy nic nehrál. A také pro barokního člověka by to bylo nepřípustné, kdyby komponoval, ale přitom nehrál a nevystupoval.
A přitom jsou to dnes úplně odlišné a samostatně fungující profese.
Ano, ale myslím, že se k tomu kvůli krizi asi oklikou vrátíme. Zjistíme, že hudebník už nemůže být jenom interpret. Člověk nemůže být jenom úzce zaměřený specialista, který sedí ve svém kamrlíku a jenom cvičí. Tomu už odzvonilo.
Umí být i vaši studenti multioboroví?
Samozřejmě, a možná víc, než tušíte. Například Samuel Mihalík, to je slovenský student, který zvládá studovat medicínu a zároveň hudební obor cembalo. Letos bude mít státnice, a to dvoje zároveň. Jako medik pomáhal třeba v odběrových stanech. Po večerech hrál, aby se nezbláznil z toho, co zažil během dne. Přes den měl stresy a večer se připravil na konzultace, které jsme měli online. Je to neuvěřitelné, ale on to zvládl elegantně. Další náš student studoval matfyz v Bratislavě a teď krmí YouTube kanál svými nahrávkami a založil online festival. Je vidět, že lidé touží vyvážit umění a vědu.
