„Léčivými rostlinami se zabývám stejně jako rodiče, vyrůstala jsem v tom. Přesto bych nikdy neřekla, že vím o léčivkách všechno. Pořád se musím učit,“ říká Helena Pluháčková z Ústavu pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství Mendelovy univerzity v Brně.
Jak byste vlastně charakterizovala léčivku? Jako bylinu, která má pozitivní vliv na naše zdraví?
De facto ano. My pracujeme s názvem „léčivé aromatické a kořeninové rostliny“. Dá se říct, že léčivá může být z určitého úhlu pohledu i běžná potravina jako třeba brambory. Ale skupina léčivek jsou spíš rostliny, které obsahují nějaké účinné látky různého charakteru – silice, fenolické látky a další.
Když se podívám na čísla, jak se za pět let zvětšily plochy pěstovaných léčivek, tak to je čtyřicetkrát víc pískavice, čtyřikrát víc jitrocele, z nuly vyšvihnutý koriandr a sléz. Čím si to vysvětlujete?
Čísla jsou hodně orientační, protože plochy léčivek Český statistický úřad eviduje dohromady bez označení druhu. Ale my máme různé zdroje, ze kterých se snažíme dělat kvalifikovaný odhad. A obecně se dá říct, že se lidé navracejí k přírodě. Teď se jim nabízí prostor, aby si sami něco vypěstovali. U léčivých rostlin není pěstování tak náročné třeba na ošetřování, s oblibou se pěstují víceleté druhy. Když se člověk pustí do zeleniny, často má třeba u rajčat problémy s plísní. To u léčivek nebývá tak časté.
Čím to?
Obsahují hodně sekundárních metabolitů, kterými se chrání před okolním prostředím. Teď je trend snižování pesticidů. Spousta laiků si to nemyslí, ale jejich používání je u nás opravdu na nízké úrovni oproti okolním státům. Ale je takový tlak, a tak se i na naší univerzitě v rámci výzkumu zabýváme využitím léčivek k biologické ochraně.
Lidé pěstují léčivky klidně i za oknem. Mají tam dobré podmínky?
Dají se pěstovat pěkně na parapetu, kde je světlo a teplo. Je to ideální místo, pro některé druhy možná i vhodnější než balkony, které jsou zatížené životním prostředím, kde je třeba prach.
Čaj musí být chutný. I když je na zažívání a je hořký, nesmí být až tak hořký, aby byl odporný.
Takže to zvládne i začátečník?
Záleží, jaký druh si vybere, ale v podstatě ano. Petržel, bazalka, rukola, to jsou jednoduché záležitosti. Musím říct, že mě tento semestr překvapili moji studenti – je vidět, že takové to předávání z generace na generaci už není tak běžné jako dříve. Mladí lidé moc nevědí, jak na to, nebo si pěstování nastudují na internetu, což není ideální forma. Studenti se pouštěli i do takových věcí jako pěstování rozmarýnu a tymiánu ze semene, což jsou druhy, u kterých bych si myslela, že je lepší množit je vegetativně, ale zkusili to.
Přijde mi vtipné, že v den, kdy jsme řešili úskalí pěstování jako dostatečné větrání či pravidelné zalévání, aby se omezil třeba výskyt plísní, moje dcera ve školce taky sela bylinky a je nadšená, jak jí roste bazalka. Radost dětí a dospělých studentů je dosti podobná.
Zájem o léčivky se odráží i na nedostatku semen, letos byl zájem o osivo třikrát větší než v minulých letech. Jsou v kraji nějací velkopěstitelé?
Pěstitelů je na jižní Moravě poměrně dost, i když to nejsou žádné hektarové plochy. Léčivé rostliny patří stále mezi minoritní komodity.
Říkáte, že trend léčivek přiživil covid. To proto, že lidé hodně času tráví doma, nebo více myslí na své zdraví?
Od obojího trošku. Určitě je to dáno tím, že máme pořád potřebu něco tvořit a vyvíjet. A když nemůžeme tolik ven a stýkat se s lidmi, tak rostlina je taky živý organismus, který roste a vyvíjí se, což dává pocit progresu. Navíc tím, co vypěstuji, podpořím své zdraví. Pouští se do toho i lidé, které by to dřív nenapadlo, a městské typy, které do přírody tolik nechodily, si dnes sbírají bylinky. Radost to udělá hned několikrát – při sběru, při zpracování a při konzumaci.
Jsou u léčivek novinky? Přiznám se, že třeba saflor, pískavici nebo sléz neznám…
Světlice barvířská – saflor – se u nás pěstuje i na větších plochách. Má poměrně dost oleje, který se lisuje z nažek. Její odkvetlé kvítky se používají jako náhražka šafránu a určitě ji znáte i jako okrasný bodlák do květinových vazeb. Pískavice řecké seno se hodně používá do směsí kari, zná ji ten, kdo má rád asijskou kuchyni, u nás se jednoduše pěstuje právě klidně i z jarního osevu za oknem.
Sléz pomáhá uvolňovat dýchací cesty třeba i po prodělání covidu, používá se i jako přídavek do tymiánových sirupů na odkašlávání. Je to docela drahá komodita, jeho kvítky jsou velmi jemné a lehké, takže když chcete sklidit kilo sušeného slézu, dá to spoustu práce a výtěžnost je velmi malá. Ale účinných látek je v něm spousta. Zajímavé je, když sléz – nebo topolovka, která je ze stejné čeledi – zbarvuje čerstvě připravený čajový nálev do modra. Když přidáte citron, nápoj krásně zrůžoví, říkám tomu čarodějnické nálevy. Tím „kouzlem“ je to lákavé i pro děti, které mají někdy s pitím bylinkových čajů problém.
Kdybyste měla doporučit jednu léčivku, kterou máte osvědčenou, jaká by to byla? A používáte je i kupované?
Když je mi špatně od žaludku, z nachlazení nebo mám přetížené hlasivky, tak je pro mě alfa a omega heřmánek lékařský. Ale u léčivek je strašně důležité střídat je a nepít víc než jeden velký šálek denně. Osobně piju odmala denně různé bylinné čaje. Používám směsi, které si tvořím sama, které vypěstujeme na polní pokusné stanici, ale i od pěstitelů z okolí Brna. Piju i čaje z obchodu, abych měla přehled. Velmi důležité je senzorické hodnocení, čaj musí být chutný. I když je na zažívání a je hořký, nesmí být až tak hořký, aby byl odporný.
Rozumějí vlastně lidé léčivkám?
Abych měla větší přehled, založila jsem si Instagram. A tam vidím, že i některé profesní skupiny, které prodávají produkty z léčivých rostlin, neumějí používat třeba správné fotografie používaných druhů. Problém je, že u léčivek mají všichni pocit, že jim rozumí. Ale pokud se chce někdo opravdu léčivým rostlinám věnovat, musí se neustále vzdělávat. Chce to práci, spoustu času, umět botanickou charakteristiku, ale také myslet na životní prostředí. Například kde sbírat třeba sedmikrásky ve městě – určitě ne tam, kam chodí psi nebo jezdí auta. Je třeba používat selský rozum a sbírat, co opravdu znám. Je to dost podobné jako u hub, jenže u těch si člověk na sběr toho, co nezná, netroufá. U léčivek ano a pak z toho dost často bývá spíš potíž než užitek.
Slyšela jsem třeba o záměně medvědího česneku za konvalinku.
To se opravdu děje. Člověk by měl vědět, jak vypadá základ medvědího česneku, a když nakvétá, tak už ho nesbírat. Dobře rozpoznatelný je i díky typické vůni, ale ne každý k němu čuchne.
Když jsme u medvědího česneku, co si myslíte o „nájezdech“, které lidé pořádají kvůli jeho sběru?
Sezonní konzumace je dobrá. Tedy jít na procházku, nasbírat si do papírového pytlíku a zkonzumovat ho do týdne, udělat si třeba pomazánku. Dlouhodobé skladování třeba v podobě pesta na špagety ale není vhodné, protože obsahuje účinné těkavé látky, které unikají. Klasický česnek je na tom navíc s účinností stejně jako ten medvědí.
