Model z polyesteru pojmenovaný Afloat vznikl v dílně brněnské firmy Kubíček Visionair, která se proslavila výrobou horkovzdušných balonů a nyní se specializuje na různá nafukovadla.
Sestrojila například modely planet, které byly k vidění u brněnské hvězdárny, nebo pohyblivé modely zvířat pro projekt Cirkusy bez zvířat.
„Tři švadlenky na modelu pracovaly přes padesát hodin, tomu ještě předcházely práce střihačů a konstruktéra. Místa, kde se jednotlivé částice molekuly napojují na sebe, jsou vyztužená tak, aby se dala sešroubovat dohromady,“ přibližuje zástupkyně firmy Petra Hájková.
Molekulu empatie vymysleli studenti Fakulty architektúry a dizajnu STU v Bratislavě jako součást mezinárodního projektu EMIA – Empatie v umění.
Ten reaguje na výzkum postojů vysokoškolských studentů, který odhalil určitou míru netolerance i nenávistných projevů proti znevýhodňovaným skupinám, jako jsou cizinci, utečenci, etnické menšiny, ale i sociálně slabší lidé.
Křehká jako rovnoprávnost
„Se studenty napříč ročníky jsme pracovali na konceptu, jak pojmout pojem empatie a jak ho pomocí instalace přenést do reálného světa. Návrh molekuly, která se přirozeně vyskytuje v každém lidském těle, připomíná rovnost každého člověka a také fakt, že lidská identita není volbou, ale přirozeným stavem,“ přibližuje jedna z autorek díla Paulína Ebringerová.
Dalšími autory jsou Bohuš Kubinský a Monika Moravčíková, která s konceptem přišla.
Pro zdůraznění křehkosti hodnot jako rovnoprávnost, rovnocennost a lidská důvěra se autoři rozhodli pracovat s lehkými materiály a celou instalaci pojali jako nafukovací model, pod kterým mohou lidé procházet.
Zároveň se jedná o praktickou formu. „Výhodou nafukovadel je rychlá a snadná instalace i deinstalace a navíc jednoduchý převoz. Vyfouknutý model při přepravě nezabere mnoho prostoru, což je pro putovní výstavu praktické. Lehkost celého modelu navíc umožňuje různé možnosti natočení a umístění v prostoru,“ popisuje Hájková.
Molekulu empatie si už mohli lidé prohlédnout na radnici v Bratislavě, na zámku v Banské Štiavnici či na vlakovém nádraží v Košicích.
„Když vidíme usměvavé tváře lidí, kteří se s objektem fotí, je to dobrý pocit. Myslím si, že monumentální instalace vzbuzuje v divákovi jisté reakce už svou velikostí. Navíc jsme se zaměřili na kontrastní umístění instalace v historických částech Slovenska, což byl záměr. Naší úlohou není jen vytvořit z konceptu dílo, ale také ho správně prezentovat veřejnosti,“ vysvětluje Ebringerová.
