Od jeho narození letos uplyne 140 let a většina Brňanů jeho jméno registruje jen díky názvu divadla a sítě veřejných knihoven. O to, aby se dostalo více do povědomí, se tři desetiletí stará Společnost Jiřího Mahena.
„Snažíme se, aby Mahena více znali též brněnští středoškoláci a vysokoškoláci. Když se podíváme do škol mimo Brno, je pravdou, že se o něm téměř neučí,“ podotýká Jiří Poláček, brněnský literární historik a předseda zmíněné společnosti. Jeho monografie Jiří Mahen v množném čísle, kterou vydal se svými kolegy, připomíná, kým vším (ne)známý Brňan byl a čemu se ve své mnohostranné tvorbě věnoval.
Je v Mahenově díle a životě stále co objevovat?
Skutečně občas objevujeme jeho neznámé práce. Nemáme třeba kompletně zpracované příspěvky, které otiskoval v časopisech a novinách. Pokud časopis neměl obsah, můžeme v něm i teď narazit na jeho článek. Mnohé věci už jsou navíc zapomenuté, takže je v uvedené knížce znovu objevujeme pro dnešní čtenáře.
Mahen zasahoval do mnoha oborů, kromě knihovny si ho lidé nejčastěji spojí – logicky i díky názvu – také s divadlem. Kterou jeho roli vnímáte jako stěžejní?
Myslím, že se to proměňovalo v čase. Necelé desetiletí byl hlavně novinářem, který psal do Lidových novin, teprve postupně začal zasahovat do jiných sfér. V meziválečném období byl divadelním dramaturgem a především knihovníkem. Kromě toho, že byl dramatik a dramaturg, vystupoval i na jevišti. Jak ve svých vzpomínkách píše paní Mahenová, když se v Redutě uváděla nová hra, vystoupil před oponu a u stolku s lampičkou přednesl úvodní slovo, aby diváci věděli, co je čeká. To se dnes už běžně nedělá, trochu to připomíná forbíny Voskovce a Wericha. Mezi přáteli měl malíře, takže byl i znalcem výtvarného umění.
Byl také náruživý rybář.
Ano, je známo, že měl zálibu v rybářství, ale nebyl jen vášnivý rybář, byl také znalec ryb a publikoval v odborných časopisech. Psal nejen o našich rybách, ale protože často jezdil na dovolenou k Jadranu, referoval i o tamních druzích. Byl také činný v rybářských spolcích.
Aktivit měl hodně. Nebylo to podle vás až na škodu?
Je jasné, že ho to muselo vyčerpávat. Vypráví se legenda, že Mahen nebyl skoro nikdy doma, takže si ho paní Mahenová zřejmě moc neužila. Byl buď v knihovně, nebo se věnoval dalším aktivitám. Promítalo se to i do jeho osobního života a zejména ve třicátých letech toto přetížení poznamenalo jeho zdraví. Dopadla na něj tíha doby, tedy nástup nacismu, kdy už trpěl depresemi. Jeho četné aktivity i doba se podepsaly na tom, že skončil tak tragicky.
Nechal dopis na rozloučenou, když se rozhodl spáchat sebevraždu?
Když přišel 22. květen 1939, drtivě už na něj dopadala okupace. Navečer zůstal doma sám, manželka se sestrou odešly do divadla. Než se oběsil, napsal trochu záhadný vzkaz na obálku jedné knížky: Zavřeli za mnou, odpusťte všichni. Můžeme jen spekulovat, kdo a co všechno se zavřelo, zároveň je to omluva blízkým a známým. Není to sice obvyklý dopis na rozloučenou, ale je v něm obsaženo tajemství. Sebevraždu připravoval delší dobu. Motiv sebevraždy a sebevrahové jsou v jeho díle velmi časté, což je zvláštní. Možná to bral jako eventualitu, jak naložit se životem, který už není únosný. Kdyby neodešel sám, je dost možné, že by se dostal do spárů okupantů, dopadl by podobně jako Josef Čapek a skončil v koncentračním táboře.
Mahen používal několik pseudonymů. Proč tvořil pod uměleckým jménem?
Pseudonymy a šifry byly v té době velmi rozšířené, navíc začal psát jako student a ti tehdy nesměli publikovat. Začínající autoři také nechtěli jít s kůží na trh a třeba se bavili i tím, že čtenář neví, kdo je skutečným autorem. Ohledně jeho pseudonymů je navíc zajímavé, že dnes už známé jméno Mahen vzniklo chybou tisku. Narodil se jako Antonín Vančura a v Neumannově časopise Nový kult si zvolil pseudonym Maheu podle hrdiny Zolova románu Germinal. Tiskař ovšem špatně přečetl poslední písmeno, a tak se zrodil pseudonym Mahen. Přijal ho za svůj a vystupoval pod ním i v běžném životě.
Uvítal byste, kdyby se na brněnských jevištích uvádělo víc Mahenových her?
To není tak snadné, protože některé z třicítky jeho her už jsou trochu passé. Když jsme se teatrologů a režisérů ptali, proč se Mahen zase tolik nehraje, shodli se, že by jeho hry potřebovaly výraznou úpravu pro dnešního diváka. To se stalo s hrou Janošík, kterou režisér Martin Františák nastudoval v roce 2018, reakce však byly spíše rozporuplné. Mahen se na jeviště znovu vrátil i v Redutě s programem Mahenova Reduta, což je pásmo jeho zhudebněných básní proložené dialogy. Myslím, že je to dobrý způsob, jak ho přiblížit mladým lidem. Mahen také vystupuje ve Štechově hře Ohnivá země, kterou před časem uvedlo Národní divadlo. Je to výzva pro další režiséry, třeba sáhnou po některé jiné jeho hře a upraví ji pro dnešní publikum.
Jak už jsme zmínili, Mahen byl zapálený rybář. Jaký měl vztah k přírodě, kterou promítal i do svých děl?
Mahen a příroda v jeho tvorbě i životě tvoří velkou kapitolu. Byl veliký milovník přírody, jeho názory byly na tu dobu moderní a blízké dnešním ekologům a ochráncům krajiny. Jako rybář pobýval v přírodě velmi často, uvědomoval si její krásu i ohrožení. Psal o gentlemanském vztahu k přírodě, což bylo v jeho pojetí to, co bychom dnes označili jako respekt k životnímu prostředí a výzvu, aby se uchovalo i pro další generace. To jsou názory naprosto korespondující s dneškem. I v Mahenových pohádkách se objevuje potrestání těch, kteří přírodu ničí.
S Mahenem a jeho tvorbou žijete přes čtyřicet let. Podobáte se mu v něčem?
Jak se hlouběji nořím do jeho díla a víc poznávám jeho osobnost z různých vzpomínek a korespondence, musím přiznat, že společné rysy skutečně nacházím. Také dělám mnoho věcí najednou, také na to doplácí můj osobní život. Mahen je portrétován na četných karikaturách a na většině z nich je v černém klobouku; ten též nosím a spíše z legrace se někdy stylizuji do této jeho podoby. Lidsky k němu mám blízko a mám pochopení pro to, co všechno dělal a proč tak činil.
