„Šla do pěstounské péče, tak jsme se v roce 2000 stali pěstouny. Cítili jsme, že je správné to udělat. Dětí do adopce je málo. Už u druhého dítěte nás přemlouvali, ať zvolíme pěstounskou péči,“ vypráví Miloslava Striová.
Rodina tak i s nimi brzy čítala osm členů. Striovi plánovali poskytnout domov i dalším dětem, do toho však zasáhlo postižení, které se projevilo u poslední dcery.
„Objevila se u ní závažná forma autismu. Chyběl oční kontakt, neuměla se obejmout, sebeobsluha nebo učení nápodobou jí nic neříkaly. Ve třech letech jsme měli potvrzenou diagnózu. To jsme ještě nevěděli, jak na tom bude mentálně. Teď má dvaadvacet a je na úrovni dvouletého dítěte,“ vypráví pěstounka.
Přestože pěstounská péče končí osmnáctým rokem, o dceru s poruchou autistického centra se starají dodnes. Sami se rozhodli, že zůstanou jejími opatrovníky. „Téměř nemluví, slova, která říká, nepoužívá ke komunikaci. Vozíme ji do denního stacionáře a zatím ji máme doma, dokud to funguje,“ líčí Striová.
Naše děti zažily šok, ale byly citově hladové, takže šestým smyslem vytušily, že jsme rodiče a že je chceme.
Miloslava Striovápěstounka
Problémy přitom neřešili jen u dcery. U druhého adoptovaného chlapce se objevily poruchy chování. „Jeho matka během těhotenství pila alkohol. Sice to není až tak výrazné, ale fetální alkoholový syndrom tam je. I proto nežijeme spolu, protože má velké výkyvy v náladě. Od puberty je v péči psychiatra. Není schopen ani mít partnerku, navazovat vztahy,“ svěřuje se Striová.
Mladík teď žije a pracuje v Brně, pobírá částečný invalidní důchod. I když je už dospělý, není zcela samostatný. Striovi tak coby jeho opatrovníci například hospodaří s jeho penězi. Aby vyšel, posílají mu každý den určitou částku.
Dospělé jsou už i všechny ostatní děti. A přesto, že si našly svoje biologické rodiny, jsou pro ně Striovi těmi pravými rodiči.
„Odmalička věděly, že nejsou naše. Neustále jsem se jim snažila přiměřeně věku poskytovat nějaké informace o tom, odkud pocházejí a kdo byli jejich rodiče. Dva z adoptovaných synů svou rodinu i navštěvují,“ popisuje adoptivní maminka. I třetí z chlapců zažádal úřady, aby kontaktovaly jeho biologickou matku a poskytly jí jeho současnou adresu, ta toho ale nevyužila.
Pohovory i psychologické testy
Miloslava Striová dnes pracuje ve Sdružení pěstounských rodin, kde pěstounům pomáhá s přípravou na přijetí dítěte i s následným fungováním rodiny. Vnímá, že se přístup státu i kraje k pěstounské péči pozitivně posunul oproti době, kdy sami přijímali děti.
„Pěstouni mají větší podporu, ale musí spolupracovat s dalšími organizacemi. My jsme žili víc jako rodina, nevstupovalo nám do toho tolik lidí. Dnes je pěstoun profesionál, má to jako zaměstnání. Příspěvek na pěstounskou péči nebyl tenkrát moc vysoký, dnes je odměna pěstouna státem placená a odvádí se z ní zdravotní a sociální pojištění,“ porovnává.
Jak říká, před přijetím dítěte do pěstounské péče je potřeba projít složitým procesem přípravy a schvalování. Sociální pracovnice k budoucím pěstounům vyráží na místní šetření, součástí je i pohovor s psychologem. Pěstouni musí také absolvovat přípravu pro žadatele.
„I my jsme museli projít schvalovacím procesem. Museli jsme dělat psychologické testy, dokládat posudek z obce, od zaměstnavatele, od doktora. Dělali jsme pohovory, ale nebylo to tak časově náročné. Dnes musí zájemci o pěstounství počítat s tím, že část své dovolené věnují přípravě pro žadatele, ale i to má svá pozitiva,“ dodává Striová k přípravnému procesu.
Po jeho absolvování trvá ještě rok nebo dva, než pěstouni dítě do péče dostanou. Záleží na tom, jakou mají o svém budoucím dítěti představu. Platí, že požadavky například na věk dítěte, různá zdravotní omezení nebo na etnikum si pěstouni mohou stanovit.
Rozhodnutí na celý život
„Pro dlouhodobé pěstouny to je rozhodnutí na celý život. Neměli by se nutit do něčeho, co nevychází z nich. K tomu právě slouží i příprava pro žadatele. Během ní si ještě můžou některé věci v sobě nastavit,“ vysvětluje pěstounka.
Rozdíl je podle Striové i v tom, že dnes je prioritou umístit dítě do rodiny. „Dřív se děti odebíraly a dávaly do dětských domovů. Až od roku 2013 je v zákoně, že dítě musí být přednostně umístěno do rodinného prostředí. To je smysl přechodné pěstounské péče. Ta trvá jenom rok, během něhož se sociální pracovnice snaží aktivizovat matku. Pokud se to nepodaří, hledají se vždycky nejbližší příbuzní nebo přátelé rodiny. Pak teprve je dítě nahlášeno na krajský úřad a zařazeno mezi děti, pro které se hledá rodina,“ popisuje.
U přechodných pěstounů se podle ní naučí děti vytvářet vztahy s lidmi. „Budoucí rodiče nejdřív navštěvují tu přechodnou pěstounskou rodinu a pak zase přechodní pěstouni navštěvují je. Adoptivní maminka dá přechodné pěstounce výbavičku pro dítě, takže si postupně zvyká na oblečení, na vůni, na prací prášek. Hlavně je potřeba, aby se dítě umělo od přechodných pěstounů odpoutat,“ míní pěstounka.
Manželé Striovi si vzali děti z kojeneckých ústavů, kam je odložili jejich rodiče brzy po narození. Už i u adopce však záměrně chtěli přijmout takové děti, které novou rodinu nacházejí obtížněji. Nejen že k nim tedy přicházely děti v batolecím věku nebo i starší, ale netrvali ani na podobě a původu dítěte.
„Všechny děti, které jsme přijali, jsou poloromského etnika, protože jsme věděli, že i ty se hůř dostávají do rodiny. Bylo to další obrovské téma, s kterým jsme se museli naučit žít, mít dítě etnicky odlišné,“ vysvětluje Striová.
Geny se projeví i v dospívání
Když dnes přednáší pro pěstouny, ptají se jí, jaký vliv má na děti výchova a jaký jejich vlastní geny.
„Geny jsou hodně silné. Ale kdybych nevěřila tomu, že naše výchova a láska k těm dětem něco zmůžou, tak bych do toho ani nemohla jít. Děti přicházejí poškozené už z raného dětství. Ale hlavně v dospívání, kdy se osobnostně utváří a my už na ně takový vliv nemáme, u nich vystupují i osobnostní rysy rodičů. A pokud si rodiče nedokázali uspořádat svůj život, tak i u dětí toto riziko je,“ přemítá pěstounka, která o životě s přijatými dětmi napsala knihu Děti, které se rodí v srdci.
I jejich dětem trvalo dlouho, než se s rodinou Striových sžily. „První rok byl vždycky hodně náročný, děti měly projevy ústavní deprivace. Naše děti zažily šok, ale byly citově hladové, takže šestým smyslem vytušily, že jsme rodiče a že je chceme,“ popisuje Striová začátky pěstounství.
Přestože všech šest dětí Striovi zdárně vychovali a teď se můžou těšit z jejich životních úspěchů, zažili také jedno velké rozčarování. Když děti odrostly, rozhodli se přijmout ještě další dvě. Ty však nakonec po necelých deseti letech a veškeré snaze museli vrátit do dětského domova.
„Ještě jsou nezletilé, takže o nich nechci moc mluvit. Nikdy jsem nečekala, že budeme někdy muset předčasně ukončit pěstounskou péči. OSPOD nám to nechtěl dovolit, protože podle zákona dítě patří do rodiny. Ale když už ani pro to dítě není přínosem v rodině setrvávat, to je něco jiného,“ naznačuje Striová. I přesto s nimi chtějí být nadále v kontaktu a udržet si s nimi vazby.
Největší zadostiučinění je podle Striové to, že děti v dospělosti dokážou plnohodnotně fungovat ve společnosti. „Od nejstaršího syna už mám vnuka. Bydlí tady nedaleko a pracuje v Muzeu romské kultury v Brně. Další chlapec teď v Brně studuje konzervatoř. Dvě děti už mají po svatbě. Je to strašně velký úspěch, že děti dokázaly navázat plnohodnotné vztahy,“ uzavírá hrdě pěstounka.
