Na bílém plátně se postupně objevují složité ornamenty, květinová louka nebo soubor proužků. Každý z účastníků workshopu, který se věnuje výrobě modrotisku, si může zvolit vlastní motivy. A kdyby snad byl někdo v nouzi, má lektorka, výtvarnice Antonie Dostálková, připravené papírové šablony s jednoduchými tvary a také tiskátka z polystyrenu.
 |
Aby se z modrotisku nestalo zaniklé řemeslo, umožnily dílny výtvarníkům, veřejnosti nebo školám, aby si tvořili vlastní vzory. „My Češi jsme v tom hodně odvážní, jinde se více drží tradice,“ říká Dostálková.
Se skupinkou žen, které si chtěly modrotisk vyzkoušet, se sešla v sobotu ve Slováckém muzeu. Takto zaměřený workshop tady pořádají už potřetí a kapacita nikdy nestačí pokrýt poptávku.
Dostálková prochází kolem účastnic workshopu, u každé se zastaví, trpělivě odpovídá na otázky a připomíná, že to, co malují, je vlastně negativ. „Máte to moc pěkné, když se to ale obarví, bude tady velká modrá plocha,“ ukazuje jedné z žen.
Obličej postavy se tak musí celý vyplnit, aby byl nakonec bílý. Zato oči mají jen kontury. U modrotisku se prostě musí přemýšlet naopak.
V tuto chvíli mají všichni na bílém podkladu světlezelenou malbu. Není to barva, ale speciální lepidlo, které se na modrotisková plátna používá. Odtud díla poputují do Strážnice, kde je jedna z modrotiskových dílen, k obarvení. „Dřív byly takové dílny všude, dnes jsou jen dvě, ve Strážnici a v Olešnici,“ vysvětluje odbornice.
Obarvit modrotisk svépomocí nelze. Plátno se totiž musí obtočit kolem speciálního kruhu tak, aby se nedotýkalo, a potom se namáčí do barvy. Ta je v nádobě zasazené do země, která připomíná studnu. Barví se zastudena a po prvním vytažení je žluté.
„Postupně barva oxiduje, až vznikne modrá. S každým dalším namočením odstín tmavne,“ vysvětluje Dostálková.
Potom se plátno vypere a tím se odstraní lepidlo. Tam, kde bylo nanesené, zůstává zářivě bílá stopa.
Modrotisk vzniká jako negativ, kreslí se na plátno speciálním lepidlem, pod kterým zůstane po obarvení bílá stopa.
Ještě v 80. letech se modrotisk běžně vyráběl jako metráž. Vzory se na látku tiskly dřevěnými formami. Hlavní část byla vyřezaná, kolem se zatloukaly drobné hřebíky nebo vsazovaly plíšky. Dřevěná část na plátno obtiskla třeba květinu, hlavičky hřebíků ji dozdobily tečkami a plíšek udělal stonky, případně jednotlivé květiny propojil.
Jde o výtvarnou techniku, kterou v Indii využívali už před tisíci lety. Do Evropy se dostala nejprve v 18. století do Nizozemska a postupně se rozšířila dál. Nemá limity, jak dokazují i díla, která Dostálková přinesla na ukázku i jako inspiraci. Na zdi visí velká plátna s dívčími postavami, na parapetu okna stojí kulisy s řadou domečků a květin. Ve výčtu svých prací má i betlém.
Slovácké muzeum pořádá rukodělné workshopy vždy od října do prosince a od února do dubna. Ty nejbližší se budou věnovat úpravě lidových krojů.
